ECLI:CZ:US:2013:3.US.456.13.1
sp. zn. III. ÚS 456/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti MUDr. Kateřiny Pancové, t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze spočívající v "nerozhodnutí o propuštění stěžovatelky z vazby na svobodu a nepřijetí potřebných kroků s tímto souvisejících", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajské státní zastupitelství, Okresní soud Praha - východ a Krajský soud v Praze svojí nečinností, spočívající v "nerozhodnutí o propuštění stěžovatelky z vazby na svobodu a nepřijetí potřebných kroků s tímto souvisejících po uplynutí lhůty dle ust. §72a odst. 1 písm. b) tr. řádu", porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uvedeným státním orgánům zakázal "pokračovat" v porušování jejích základních práv a přikázal jim propustit ji na svobodu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2012, 15. 5. 2012 a 31. 7. 2012 trestně stíhána pro pokračující zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit způsobem popsaným v jednotlivých usneseních o zahájení trestního stíhání.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 40 Nt 638/2012-76 byla stěžovatelka podle §68 odst. l tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. řádu vzata do vazby s tím, že se vazba započítává ode dne 14. 5. 2012.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je nadále držena ve vazbě, ačkoli to není ve smyslu §72a odst. 1 tr. řádu nezbytně nutné (a možné), přičemž neexistují žádné konkrétní skutečnosti, které by důvodnost dalšího trvání vazby potvrzovaly. Celková doba trvání vazby v trestním stíhání vedeném pro zločin podle §72a odst. 1 písm. b) tr. řádu nesmí přesáhnout dva roky, přičemž z této doby připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem; maximální doba trvání její vazby v přípravném řízení tudíž činí 8 měsíců, která skončila dne 14. 1. 2013, a od té doby je ve vazbě držena nezákonně, resp. protiústavně. Ku podpoře tohoto úsudku se stěžovatelka podrobně věnuje zdůvodnění, že pro její situaci není relevantní ustanovení §72a odst. 1 písm. c) tr. řádu, jež stanoví maximální dobu trvání vazby v délce tří roků, jelikož není stíhána pro "zvlášť závažný zločin", nýbrž jen pro "zločin".
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu)].
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li soud opravného prostředku rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
Vyložené obecné zásady se uplatní i v dané věci.
Podává se totiž odtud, že institutu "jiného zásahu veřejné moci" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se nelze efektivně dovolávat v situacích, když tvrzené základní právo bylo (mělo být) porušeno v příslušném soudním řízení, a jehož ochrana (či naopak jeho porušení) je objektivně identifikovatelné s výsledkem takového řízení, resp. v něm vydaným rozhodnutím. Což je - podle obsahu ústavní stížnosti - právě situace stěžovatelky, jestliže je vedeno řízení o její žádosti o propuštění z vazby ze dne 2. 12. 2012, která sice byla zamítnuta usnesení prvostupňového soudu usnesením ze dne 17. 12. 2012, nicméně v současné době probíhá řízení před soudem stížnostním (již po uplynutí podle stěžovatelky přípustné doby vazby), v němž stěžovatelka, jak uvádí, také tento argument uplatnila.
A dále z předchozího plyne, že teprve poté, co bude stížnostním soudem, případně i soudem prvního stupně o žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby (srov. §71a tr. řádu) rozhodnuto nepříznivě, ač se zřetelem k ustanovení §72a odst. 1 tr. řádu propuštěna být měla, se lze obracet na Ústavní soud s ústavní stížností (směřující proti poslednímu opravnému prostředku), jejímuž projednání již principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu bránit nebudou.
Jestliže dosud taková podmínka splněna není, je ústavní stížnost ve smyslu shora uvedeného výkladu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu návrhem nepřípustným, který musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (soudcem zpravodajem) odmítnut.
Jiným procesním postupem (věcným posouzením "nečinnosti, resp. "nerozhodnutí") by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do řízení, které před obecnými soudy probíhá, resp. probíhat má.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj