ECLI:CZ:US:2013:3.US.4575.12.2
sp. zn. III. ÚS 4575/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Kpt. Vajdy 3046/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2012 č. j. 39 To 36/2012-5071 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2012 č. j. 3 T 82/2012-5058, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 24 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 4 a 6 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a předchozího rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 2715/11 ze dne 14. 9. 2011) se podává, že usnesením Policie České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Ostrava ze dne 26. 6. 2011 č. j. UOOZ-13/TČ-2010-200437, bylo zahájeno stíhání stěžovatele pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku. Tímto usnesením došlo rovněž k zahájení trestního stíhání dalších osob pro konkretizované trestné činy, vymezené v §340 odst. 1 a 3 písm. a), §341 odst. 1 a 2 písm. b) a §361 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 5 ZT 278/2011 stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla. Stěžovatel byl poté usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2011 č. j. 0 Nt 3203/2011-35 vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a) a b) tr. řádu a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 8. 2011 č. j. 1 To 435/2011-81 toto rozhodnutí s poukazem na §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2715/11 ze dne 14. 9. 2011 posoudil ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Dne 20. 6. 2012 byla u Okresního soudu v Ostravě podána obžaloba proti stěžovateli pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku.
Okresní soud v Ostravě rubrikovaným usnesením rozhodl tak, že [jelikož přetrvávají důvody vazby podle §67 písm. a) a c) tr. řádu] podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítá a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se jeho písemný slib nepřijímá.
Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy své závěry založily na irelevantní skutečnosti spočívající v jeho vietnamské národnosti, nepravdivém tvrzení o absenci vazeb v České republice a neprokázaných předpokladech o vztazích k zahraničí využitelných k útěku.
Stěžovatel oproti tomu zdůrazňuje, že je občan České republiky, ve které pobývá již 26 let, má rodinu se dvěma dětmi a od roku 1994 podniká, přičemž od roku 2009 představuje jeho hlavní zdroj příjmů pronájem nemovitosti. Uplatnění hlediska národnostního považuje za výraz nepřijatelné diskriminace, kterou nepřímo potvrzuje též okolnost, že osoby české národnosti jsou v předmětné věci trestně stíhány na svobodě.
Úvahy soudů o možnostech pokračování v trestné činnosti očividně neobstojí, neboť k jejímu páchání mělo dojít v rámci "hierarchizované organizované skupiny", jejíž další činnost je znemožněna "opuštěním míst" příslušnými "úředními osobami".
Dále dovozuje, že rozhodující soudy nedocenily délku trestního řízení; soudy podle stěžovatele nezohlednily, že mu nehrozí uložení trestu při horní hranici zákonné trestní sazby ve výši deseti let, a nevzaly v potaz ani "pravděpodobné započtení vazby do případného výkonu trestu".
V řízení nadto dochází k průtahům, neboť Okresní soud v Ostravě hlavní líčení opakovaně a bez dostatečných důvodů odročuje.
Závěrem obecným soudům vytýká, že jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť s výjimkou poukazu na pokračující trestní řízení neuvádí žádný důvod pro pokračující vazební stíhání, resp. "paušálně opakují" argumentaci státního zástupce, zatímco stěžovatelovy výhrady přehlíží.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující soudy právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Ani stěžovatel netvrdí, že okolnosti, jež v kontextu §67 písm. a) a c) tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné; dožaduje se jen toho, aby byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu anebo významu, jenž k nim byl dosud připínán.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím soudům však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující soudy přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
Je současně přiléhavé připomenout, že - jak bylo výše řečeno - ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již prověřil; jeho ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. III. ÚS 2715/11 ze dne 14. 9. 2011 a na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat.
K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu usnesení ústavní stížností napadených usnesení pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Rozhodující orgány vycházely z podloženého podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznily jeho společenskou nebezpečnost; z ústavněprávních hledisek není vyloučeno, aby soudy rozhodující ve vazební věci na argumentované bázi převzaly východiska obsažená v obžalobě.
Stěžovateli se patří přisvědčit potud, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu] toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Nepostačuje též, aby rozhodující orgány v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" bez dalšího zaznamenaly, že stěžovatel je obžalován ze zločinu, ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (a který tak spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů dle §14 odst. 3 tr. zákoníku).
Ačkoli obecné soudy obracely pozornost k horní hranici zákonné trestní sazby bez bližšího odůvodnění (resp. individualizace) jejího vztahu k trestu hrozícímu stěžovateli, podstatné je, že existence tohoto vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu byla ústavněprávně udržitelně uvedena do souvislosti s možnostmi stěžovatele "uprchnout nebo se skrývat", které vyplývají rovněž z jeho nižší míry ekonomické ukotvenosti v prostředí České republiky (viz soudy dovozovaný pouze "formální příslib zaměstnání", absence zajištění nemovitosti, kterou má stěžovatel podle svého vyjádření vlastnit, v rámci trestního řízení, resp. neexistence daňových přiznání) a sociálních vazeb k Vietnamské socialistické republice.
Není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že rozhodující soudy odpovídajícími úvahami přesáhly rovinu věcného rozboru stěžovatelových sociálních a ekonomických možností (daných též povahou stíhané trestné činnosti související s nelegálním překračováním státní hranice, resp. odtud získanými kontakty) a založily ústavněprávně nepřijatelnou situaci diskriminace z důvodu národnosti.
Nic zásadního nelze ve stěžovatelem sledovaném směru - ve vztahu k ustanovení §67 písm. c) tr. řádu - vytěžit ani z faktu, že specifikované osoby již nezastávají pozice v orgánech státní správy využitelné k pokračování v trestné činnosti, jež věcně souvisí s činností stíhanou. Odpovídající závěry obecné soudy - ústavněprávně akceptovatelně - vztáhly k úvahám o nedostatku prokazatelných legálních příjmů, resp. obžalobou přičítané trestné činnosti coby předpokládanému ("zásadním, ne-li výhradním") zdroji obživy, jakož i dalších konkrétních okolnostech případu.
Řečené představuje zároveň dostatečný důvod pro to, aby obecný soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným zajišťovacím opatřením, včetně stěžovatelem daného písemného slibu.
V tomto procesním kontextu je třeba posuzovat též další výhrady stěžovatele ohledně tvrzených průtahů v řízení. K nim se patří uvést, že jde o oponenturu vztahující se nikoli k rozhodování o vazbě, nýbrž ve věci samé. Stojí za zaznamenání, že kritika uplatněná v této části ústavní stížnosti nenalezla konkrétní výraz ani ve stěžovatelem formulovaném petitu (srov. zásadu ultra petitum partium iudex condemnare non potest), přičemž jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že orgány činné v trestním řízení si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu