ECLI:CZ:US:2013:3.US.460.13.1
sp. zn. III. ÚS 460/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Josefa Tykvy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. prosince 2012 č. j. 1 Afs 93/2012-39 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2012 č. j. 15 Af 17/2010-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Finančního úřadu pro Ústecký kraj jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. února 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro účely tohoto rozhodnutí postačí uvést, že stěžovatel se domáhal vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2008 ve výši 11 535 Kč. Finanční úřad v Teplicích jeho žádost zamítl, protože předmětný přeplatek použil na úhradu části této daně za rok 1999, stanovené ve výši 707 792 Kč dodatečným platebním výměrem z roku 2004, která byla vyměřena na základě daňové kontroly zahájené v roce 2003. Stěžovatel považoval posledně uvedený dodatečný platební výměr za nicotný, protože byl vydán po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Z opatrnosti však předmětnou pohledávku zaplatil započtením své soukromoprávní pohledávky vůči České republice ve výši 1 043 000 Kč, kterou vyčíslil jako škodu, která mu jako vlastníkovi obytného domu v Teplicích s byty s regulovaným nájmem vznikla v důsledku protiústavní regulace. Odvolání proti uvedenému zamítavému rozhodnutí Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zamítlo. Následně podanou žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. října 2012 č. j. 15 Af 17/2010-52.
3. Proti posledně uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. prosince 2012 č. j. 1 Afs 93/2012-39 tak, že ji zamítl. Ve svém odůvodnění se tento soud zabýval jednak otázkou možnosti zaplacení předmětné daně započtením, jednak otázkou nicotnosti dodatečného platebního výměru, jímž byla tato daň stěžovateli vyměřena. K první z nich uvedl, že způsoby placení daně kogentně stanovil §59 odst. 3 zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Započtení soukromoprávní a veřejnoprávní daňové pohledávky ale pod žádný z těchto taxativně vymezených důvodů podřadit nelze, pročež nemohlo příslušným projevem vůle daňového dlužníka dojít ani ke splnění jeho daňové povinnosti. Opačný závěr přitom nelze dovozovat ani ze stěžovatelem zmíněného nálezu ze dne 28. července 2005 sp. zn. III. ÚS 648/04 (N 145/38 SbNU 135), který možnost započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky nevylučuje za předpokladu, že ji připouští konkrétní pozitivněprávní úprava, což však není tento případ.
4. Pokud jde o otázku nicotnosti, Nejvyšší správní soud uznal argumentaci stěžovatele opírající se o nález ze dne 2. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 1611/07 (N 211/51 SbNU 639), resp. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2011 č. j. 5 Afs 15/2009-122 (č. 2229/2011 Sb. NSS) a č. j. 1 Afs 27/2009-98 (č. 2230/2011 Sb. NSS), podle nichž tříletá prekluzivní lhůta podle §47 zákona o správě daní a poplatků počíná běžet od konce zdaňovacího období, za které se daňové přiznání podává. Je nepochybné, že příslušný správní orgán při vydání výše uvedeného dodatečného platebního výměru nepřihlédl k prekluzi práva na doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1999. Soud se však již neztotožnil s hodnocením právních následků této skutečnosti, když tento výměr považoval za rozhodnutí toliko nezákonné, nikoliv však nicotné. Správní soud přitom nemůže zrušit pravomocné rozhodnutí v rámci přezkumu jiného, byť souvisejícího rozhodnutí. Nezákonnost platebního výměru proto neměla na rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem žádný vliv, protože jí nebyla dotčena na jeho základě stanovená daňová povinnost stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti uvedeným soudním rozhodnutí, přičemž zpochybňuje v nich obsažené právní závěry. S poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 648/04 dovozuje, že započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky je možné vždy, není-li zvláštním zákonem explicitně stanovena jeho nepřípustnost. Pakliže zákon o správě daní a poplatků takovou možnost nevylučuje, bylo možné takovýto postup využít i v posuzovaném případě. Samotnou možnost úhrady daně započtením dovozuje stěžovatel z §59 odst. 3 písm. e) zákona o správě daní a poplatků, neboť možnost zaplacení daně přeplatkem na jiné dani není ničím jiným, než právě započtením.
6. Správní soudy se měly rovněž zabývat stěžovatelovou námitkou prekluze ve vztahu k daňové povinnosti, jež mu byla stanovena dodatečným daňovým výměrem v roce 2004. Tím, že tento platební výměr nepovažovaly za nicotný, v podstatě popřely smysl a podstatu institutu prekluze.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že k posouzení věci je postačující seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, s jehož právními závěry stěžovatel ve svém návrhu polemizuje. Lze shrnout, že podle stěžovatele mu měl být vrácen přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za rok 2008, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho použití k úhradě jiné daně. Správní soudy se nicméně věcně správným způsobem vypořádaly s otázkou existence daňové pohledávky, jež vznikla na základě pravomocného dodatečného platebního výměru z roku 2004. Jejich právním závěrům, podle nichž tento platební výměr nelze považovat za nicotný a podle nichž nemohlo dojít k zaplacení daně započtením soukromoprávní pohledávky, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak je přitom patrné z napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud v dostatečné míře a přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které nemohl přisvědčit jednotlivým námitkám stěžovatele, které jsou shodně uplatňovány i v ústavní stížnosti. Za těchto okolností tak ve vztahu k nim postačí v plném rozsahu odkázat na odůvodnění posledně uvedeného rozsudku, aniž by bylo nezbytné na tomto místě znovu opakovat jeho relevantní části.
8. Závěrem nezbývá než konstatovat, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu