ECLI:CZ:US:2013:3.US.4644.12.1
sp. zn. III. ÚS 4644/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zlaty Markové, zastoupené JUDr. Danou Novákovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 54, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. 29 Cdo 3007/2011-142, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2011 č. j. 6 Cmo 78/2010-90 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2010 č. j. 49 Cm 83/2008-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 - 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek, jímž Krajský soud v Brně zamítl její žalobu o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitostí (dále též "sporné nemovitosti") ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně Belis s. r. o., IČ 60 69 68 51.
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že smlouva, kterou měly být sporné nemovitosti zatíženy zástavním právem, je (relativně) neplatná, neboť zastavení nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není běžnou záležitostí a předmětná smlouva byla uzavřena bez jejího souhlasu; to platí i tehdy, jestliže smluvní strany (ať již vědomě nebo omylem) označily zastavené nemovitosti v zástavní smlouvě jako výlučný majetek jednoho z manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 686/2007).
Stěžovatelka polemizuje též se závěrem obecných soudů, že sporné nemovitosti sloužily k podnikání jejího manžela (zástavce) a byly součástí jeho podniku, resp. že v době uzavření smlouvy byl podnikatelem a sporné nemovitosti užíval výlučně pro svoji potřebu.
Zjištění obecných soudů, že v době nabytí sporných nemovitostí nebyla podnikatelkou a ani netvrdila, že by sporné nemovitosti jakkoli užívala, stěžovatelka zpochybňuje tvrzením, že v rozhodném období podnikatelkou byla a protichůdné konstatování nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovozuje, že soudy z části provedených důkazů nevyvodily jakékoli závěry a další navržené důkazy (např. výslech znalce) neprovedly vůbec, čímž založily procesní situaci opomenutých důkazů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V prvé řadě je významné, že ani stěžovatelka nezpochybňuje ústavněprávní konformitu ustálené judikatury týkající se vlastnického režimu majetku, který podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, resp. je používán též druhým manželem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, ze dne 16. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2470/2000, ze dne 2. 4. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, ze dne 27. 9. 2004 sp. zn. 22 Cdo 684/2004 a ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. 22 Cdo 680/2009).
V dané věci jde tedy o to, zda se řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a mnohá další).
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se přitom podává, že krajský i vrchní soud založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, zvažujíce všechny rozhodné okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých zjištění učinily logické a srozumitelné skutkové závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to - viz obdobně výše - že by mohly v úvahu přicházet i skutkové závěry jiné. Bylo též řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Oproti názoru stěžovatelky Ústavní soud je tedy názoru, že soud prvního stupně a odvolací soud opřely své závěry o dostatečná skutková zjištění, které i adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a totéž platí i o navazující hodnocení právní.
Co do námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelka soudu sice vytýká nesprávný postup, nekonkretizuje však, v čem měl - v kontextu dovolání přípustného toliko v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - pochybit, a ani Ústavní soud v jeho rozhodnutí takové pochybení neshledává.
Je zjevné, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního.
Aniž by se uchýlil k jejímu hodnocení, je pro závěry Ústavního soudu určující, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu