ECLI:CZ:US:2013:3.US.4669.12.1
sp. zn. III. ÚS 4669/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JEDNOTA, spotřební družstvo v Novém Jičíně, se sídlem Smetanovy sady 3, 741 01 Nový Jičín, IČ 00032395, zastoupeno JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 12, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cdo 4219/2011-316, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2011 č. j. 51 Co 512/2010-291 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. června 2010 č. j. 24 C 372/2005-228, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. prosince 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cdo 4219/2011-316, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2011 č. j. 51 Co 512/2010-291, jakož i rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. června 2010 č. j. 24 C 372/2005-228, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2011 č. j. 51 Co 512/2010-291 byl ve výroku po pod bodem I potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. června 2010 č. j. 24 C 372/2005-228, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal po žalované obci Bernartice nad Odrou zaplacení částky 2 255 400,- Kč (výrok pod bodem I) a žalobci bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem II). Současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. října 2012 č. j. 28 Cdo 4219/2011-316 odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování a současně dospěl k nesprávným právním závěrům. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzenou neplatností prohlášení vlastníka. Stěžovatel nesouhlasí ani se stanoviskem soudů ohledně tvrzení přechodu vlastnictví na obec, neboť krajský soud neuvedl, na základě jakých skutkových a právních skutečností toto své stanovisko zaujal. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na obec dle hospodářského zákoníku, neboť nebyly naplněny podmínky zákonného přechodu vlastnictví. Podle názoru stěžovatele došlo k vyvlastnění spoluvlastnického podílu stěžovatele na předmětných nemovitostech bez jakékoli náhrady. Stěžovatel dále nesouhlasí s argumenty o nedostatku pasivní legitimace žalované obce. Obecné soudy podle stěžovatele rozhodly nesprávně a protiústavně o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/).
V souzené věci Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce v předmětném řízení uplatnil majetkový nárok na finanční vypořádání jeho legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k části nemovitosti ve vlastnictví žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nelze žalobci takovou ochranu poskytnout, neboť z žádného relevantního jednání žalobce nelze dovodit důvodnost (oprávněnost) takového očekávání. Nárok na finanční vyrovnání v rozsahu odpovídajícím obvyklé ceně užívaných nebytových prostor ve vztahu k žalobci není podle odvolacího soudu dán ani cestou aplikace ust. §415 obč. zák., jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaná svým jednáním, resp. nejednáním, porušila povinnost předcházet vzniku škody žalobce, jestliže nebyl prokázán žádný závazek žalované poskytnout mu část svého majetku. Uvedenému závěru krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Ostravě v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, včetně závěrů ohledně nákladů řízení.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu