ECLI:CZ:US:2013:3.US.4692.12.2
sp. zn. III. ÚS 4692/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Güttera, CSc., zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2012 č. j. 53 Co 15/2012-89, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2012 č. j. 53 Co 15/2012-89 a tvrdí, že odvolací soud, i když změnou výroku o nákladech řízení v jeho prospěch snížil původní výši nákladů řízení, stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 5. 2011 č. j. 31 C 164/2006-76, z částky 26 880,- Kč na 14 880,- Kč, přesto porušil jeho vlastnické právo ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Náklady řízení, které vznikly žalovanému hlavnímu městu Praze za jeho zastoupení advokátem v předmětném řízení, neměly být podle názoru stěžovatele žalovanému přiznány jako účelně vynaložené, protože u takového "územně samosprávného celku lze presumovat dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby byl schopen hájit svá práva a zájmy kvalifikovaně, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů". Poukazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 a domnívá se, že v jeho věci jde o skutkově a právně obdobnou situaci.
Stěžovatel požádal o náhradu nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 7 probíhal pod sp. zn. 31 C 164/2006 občanskoprávní spor mezi stěžovatelem jako žalobcem a hlavním městem Praha jako žalovaným. V předmětné občanskoprávní věci rozhodl obvodní soud tak, že zamítl určovací žalobu stěžovatele týkající se ideálního spoluvlastnického podílu pozemku identifikovaného v rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 14/36 z celku a uložil mu povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému ve výši 26.880,- Kč podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel podal proti výroku o nákladech řízení odvolání, kterému odvolací soud zčásti vyhověl a uložil mu povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 14.880,- Kč. Důvodem změny nákladového výroku bylo nesprávné určení výše odměny advokáta soudem prvního stupně.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenze také tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Žádné takové pochybení v souzené věci zjištěno nebylo.
Především je vhodné upozornit na skutečnost, že peněžní částka, která je předmětem ústavní stížnosti (14.880,- Kč) je vcelku nízká a blíží se hranici bagatelnosti. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl předmětem řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud si je vědom závěrů, vyslovených v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09, na něž poukazuje stěžovatel. Je však třeba zdůraznit, že závěry tam vyslovené nelze aplikovat paušálně. Tak např. v usnesení ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. II. ÚS 2616/10 Ústavní soud s odkazem na svá předchozí rozhodnutí k právně obdobné problematice (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/09, či usnesení sp. zn. 1625/09) uvedl, že i v případě, "že je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, a není tedy důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), nelze tuto právní větu oddělovat od důvodů, které vedly k jejímu vyslovení".
V usnesení ze dne 15. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 3100/08 Ústavní soud zdůraznil, že i za situace, v níž stát zastupuje v konkrétním řízení ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních orgánů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, "jestli příslušná organizační složka státu (zejména je-li v procesním postavení strany žalované) je schopna se v daném sporu účinně a efektivně bránit za pomoci svých právníků, či jestli jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kdy je k úspěšnému výsledku sporu nezbytné její zastupování zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty".
Jestliže Ústavní soud přiznává státu (resp. její konkrétní příslušné organizační složce) právo na odbornou pomoc advokátů ve složitých či dlouhotrvajících sporech k efektivnímu hájení jeho práv, není důvod k tomu, aby stejné oprávnění k využití kvalifikované procesní obrany nemohlo využít i žalované hlavní město Praha v případě určovacích žalob, které nepochybně nepatří mezi spory po právní stránce jednoduché, ani takové, které jsou při plnění úkolů žalovaného subjektu svou povahou sporem rutinním (k tomu viz právě namítaný nález sp. zn. II. ÚS 2396/09).
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože je ústavní stížnost odmítána jako zjevně neopodstatněná, hradí náklady řízení před Ústavním soudem, které stěžovateli v souvislosti s tímto řízením vznikly, stěžovatel sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu