ECLI:CZ:US:2013:3.US.470.13.1
sp. zn. III. ÚS 470/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem AK Vovsík, Rösch, Kocina a spol. se sídlem Malá ul. 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 12 Co 630/2012-1038 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. června 2012 č. j. 99 P 115/2001-1002, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2013, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že její nezletilá dcera M. byla napadeným rozsudkem soudu prvního stupně předána do péče zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek a jejímu otci byla zrušena k nezletilé M., s účinností od 8. 3. 2011, vyživovací povinnost.
Podle názoru stěžovatelky je právní posouzení projednávané věci tak, jak je provedly oba obecné soudy, nesprávné, resp. ústavně nekonformní. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v postupu obou soudů, které v průběhu řízení rozhodly o svěření nezletilé M. do zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek, aniž nezletilou vyslechly a své závěry údajně opřely jen o svědectví jiných.
Svěření nezletilé do péče Klokánku stěžovatelka považuje za porušení práva na rodinný a soukromý život; v této souvislosti stěžovatelka argumentuje judikaturou Ústavního soudu i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
II.
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 22. 6. 2012 č. j. 99 P 115/2001-1002 ve věci péče o nezletilou M. o nařízení její ústavní výchovy rozhodl tak, že ji předal do péče zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek v Janovicích nad Úhlavou, zrušil vyživovací povinnost otce Miroslava Gombára k nezletilé M. (s účinností od 8. 3. 2011) a k nezletilému V. (s účinností od 1. 3. 2012).
Krajský soud v Plzni odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti potvrdil a zčásti změnil, a to pouze ve výroku VI rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 13 750,- Kč do 31. 1. 2013.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné zákonnosti". Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, ani není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, neboť zasáhnout do rozhodovací činnosti těchto soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavní stížnost proto představuje specifický prostředek, jehož účelem je zabezpečit ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, nikoli právům jiným, které vyplývají z tzv. podústavního práva. Žádné porušení základních práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil.
Z předchozího řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 351/12, je Ústavnímu soudu známo, že nezletilá M. byla do zařízení Fondu ohrožených dětí svěřena již předběžným opatřením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 3. 2011 na základě "výrazné nespokojenosti nezletilé M. s výchovným prostředím, v němž vyrůstala, zejména s výchovnými metodami stěžovatelky a babičky nezletilé M., která stěžovatelce při výchově pomáhala".
Ústavní soud v této souvislosti apeloval na obecné soudy s tím, že další prodlužování nařízeného předběžného opatření v projednávané věci již není akceptovatelné a požadoval, aby důkazní zkoumání bylo řádně v krátké lhůtě dokončeno a rozhodnuto ve věci samé.
Tento požadavek Ústavního soudu byl obecnými soudy naplněn, neboť okresní soud při zvažování otázky, jestli nezletilou M. navrátí do péče stěžovatelky, či ji i nadále ponechá v zařízení Klokánek, nechal zpracovat znalecký posudek se zadáním, aby znalec z oboru zdravotnictví - odvětví klinické psychologie, s případným přibráním konzultanta, znalce z oboru neurologie a psychiatrie, posoudil výchovné předpoklady obou rodičů a babičky nezletilé M., posoudil i osobnostní charakteristiky těchto osob ve vztahu ke způsobilosti vychovávat nezletilou M. a zhodnotil vzájemné vztahy nezletilé M. s rodiči.
Závěry tohoto znaleckého zkoumání pak v podstatných částech soud prvního stupně citoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž zjištění o výchovné nezpůsobilosti stěžovatelky k nezletilé M., vyplývající jak z jejího zdravotního stavu, tak i nedostatku empatie pro potřeby výchovy nezletilé v době jejího citového a fyzického zrání, vzal za základ svého rozhodnutí. Prvoinstanční soud dospěl k závěru, že výchovné prostředí u stěžovatelky a babičky nezletilé je pro další zdárný vývoj nezletilé M. naprosto nevhodné.
Nezletilá M. je již nepochybně ve věku, v němž soud, který rozhoduje o jejím svěření do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, je povinen dbát nejen stanoviska obou rodičů, zpráv příslušných orgánů sociálněprávní ochrany dětí, ale také vyjádření či názoru dítěte. Tato vyjádření nezletilé M. byla nepochybně vzata v úvahu již při znaleckém zkoumání, jsou jasně a srozumitelně seznatelná i ze zpráv o pohovorech s nezletilou, provedených orgány sociálně-právní ochrany dětí, takže soudy neměly důvod pochybovat o současném naprostém odmítání návratu do výchovné péče stěžovatelky a babičky nezletilou M. Dřívější negativní zkušenosti nezletilé M. s výchovou stěžovatelky a zejména matky stěžovatelky jsou nepochybně i důvodem obavy ze setkání nezletilé M. se stěžovatelkou v průběhu soudního řízení, která z tohoto důvodu odmítla u soudu vypovídat. Protože soud měl při svém rozhodování dostatek objektivních informací, z nichž mohl učinit závěr o názorech a postojích nezletilé M. k otázce jejího dalšího výchovného prostředí, nebylo žádoucí traumatizovat nezletilou vynucováním její osobní přítomnosti při jednání soudu a jejím výslechem za přítomnosti stěžovatelky. Nelze ostatně pochybovat o tom, že názor a postoj její dcery k návratu do dřívějšího výchovného prostředí, z něhož byl odebrán i bratr nezletilé M., je stěžovatelce velmi dobře znám. Ze závěrů znaleckých posudků je možné dovodit, že výhrady nezletilé k výchově stěžovatelky dospěly až do stadia jejího naprostého (někdy až panického) odmítání i jen možnosti setkat se se stěžovatelkou i za přítomnosti třetích osob.
Právo dítěte být slyšen k věci a vyjádřit svůj názor není nezbytné realizovat výhradně takovou formou, kterou zmiňuje stěžovatelka, tedy slyšením nezletilé v průběhu soudního řízení. Zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §46 odst. 3 písm. b) ukládá soudu pouze povinnost "opatřit si vyjádření dítěte" či ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 soudu ukládá při sledování účinnosti výchovných opatření "brát na jeho názor a poznatky zřetel". Všechny tyto povinnosti obecné soudy při svém rozhodování splnily a respektovaly tak zájmy nezletilé M.
Rozhodnutí odvolacího soudu uložit stěžovatelce povinnost uhradit státu náklady, které státu v průběhu řízení vznikly, vychází ze zjištění, že stěžovatelka není nemajetná a je tedy schopná s ohledem ke svým majetkovým poměrům tyto náklady zaplatit.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu