ECLI:CZ:US:2013:3.US.4727.12.1
sp. zn. III. ÚS 4727/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Švambergové, zastoupené Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem Latrán 193, 381 01 Český Krumlov, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. března 2012 č. j. 5 C 15/2011-160 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2012 č. j. 19 Co 1848/2012-185, za účasti 1) Okresního soudu v Českém Krumlově a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. prosince 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. března 2012 č. j. 5 C 15/2011-160, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2012 č. j. 19 Co 1848/2012-185, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 2. března 2012 č. j. 5 C 15/2011-160 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, kterou dal žalovaný - město Český Krumlov - žalobkyni dne 12. ledna 2010, je neplatné (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II okresní soud rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 080,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. září 2012 č. j. 19 Co 1848/2012-185 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil v tomto znění: Žaloba, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dne 12. listopadu 2010, je neplatná, se zamítá. Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 12 720,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy vycházely z porovnání pracovních náplní popsaných v ústavní stížnosti; toto porovnání považuje stěžovatelka za nedostatečné, neboť pracovní náplň může zahrnovat i práce či oblasti, které nejsou pracovníkem žalovaného fakticky vykonávány. Stěžovatelka uvádí, že má ztíženou důkazní pozici, neboť nemá prostředky jak prokázat, že pracovní náplň v deklarovaném rozsahu je pracovníkem skutečně vykonávána. Soud zde vycházel z výpovědi daného pracovníka, který popsal malý časový rozsah práce, kterou správě geografického informačního systému (dále jen "GIS") věnuje. Podle stěžovatelky by soudy měly k této výpovědi přistupovat opatrně s ohledem na skutečnost, že jde o výpověď zaměstnance žalovaného, tedy osoby, která je podřízena pracovně žalovanému. Stěžovatelka považuje výpověď jednatele společnosti T-Mapy s. r. o. za výpověď, která má významnější důkazní hodnotu než výpovědi osob, jež jsou v pracovním spojení s žalovaným. Z výpovědí jednatele společnosti T-Mapy s. r. o. Jiřího Bradáče pak podle stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že rozsah práce správy GIS u žalovaného zůstal nezměněn. Jestliže by byla v minulosti správa GIS vykonávána v osmihodinové pracovní době, pak při nezměněném rozsahu této práce je velice problematické tvrzení žalovaného, resp. jeho zaměstnance, že práci na správě GIS věnuje minimum času cca necelých 20 %. Tímto rozporem se podle stěžovatelky měly soudy podrobněji zabývat a měly se také zabývat časovými souvislostmi mezi skončením předchozího soudního sporu mezi účastníky a přijatou organizační změnou.
Důvod přijetí organizační změny je žalovaným popsán velice obecně a v zásadě tak, že daná organizační změna může být přijata kdykoliv v průběhu několika let, a to s ohledem na dlouhodobou elektronizaci státní správy. Podle stěžovatelky je pak otázkou, proč tato změna byla žalovaným přijata do měsíce poté, co se dozvěděl o skutečnosti, že Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek, kterým byla vyslovena neplatnost skončení pracovního poměru z ledna 2009. Pro stěžovatelku je věc velice citlivá a s ohledem na výše popsané nedostatky nepovažuje stěžovatelka rozhodnutí za spravedlivé, resp. dostatečně odůvodněné a přesvědčivé. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že obecné soudy dostatečně nezjistily skutkový stav, a proto nehodnotily vyčerpávajícím způsobem provedené důkazy.
Napadenými rozhodnutími byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Tato náhrada nákladů řízení spočívala v převažující části v nákladech na právní zastoupení žalovaného. Stěžovatelka v souladu s judikaturou Ústavního soudu uvádí, že u žalovaného města Český Krumlov lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení k zabezpečení kvalifikovaného hájení svých práv v soudním řízení a není tak třeba, aby žalovaný využíval externí právní služby. V řízení žalovaný neprokázal, že by neměl dostatečné personální a materiální vybavení. Náhrada nákladů řízení spojená s právním zastoupením mu tak nepřísluší. Věc, která byla před obecnými soudy projednávána, se týká aplikace zákoníku práce, což je běžnou agendou žalovaného. Stěžovatelka má zkušenost, že žalovaný je v jiných soudních řízeních zastoupen svým zaměstnancem s právním vzděláním a je tedy sám schopen v řízení hájit svá práva. Žalovanému by tak, i když byl ve věci úspěšný, nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů za právní zastoupení. Obecné soudy tedy pochybily, jestliže za výše popsané situace přiznaly úspěšnému žalovanému náhradu za právní zastoupení. V řízení nebylo zjištěno, že by vzhledem na výše popsané skutečnosti byly tyto náklady vynaloženy účelně.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rovněž při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
V souzené věci Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že z provedených důkazů nelze závěr o tom, že by žalovaný pouze předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry, učinit. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně, že předpoklady výpovědního důvodu dle ust. §52 písm. c) zákoníku práce byly splněny, neboť žalobkyně se stala vzhledem k rozhodnutí žalovaného o organizační změně nadbytečnou. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím soudů o uložení povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení, resp. právního zastoupení, a to za situace, kdy na straně žalovaného vystupuje město Český Krumlov, které má dostatečné materiální a personální vybavení k zabezpečení kvalifikovaného hájení svých práv v soudním řízení a není tak třeba, aby žalovaný využíval externí právní služby.
Ústavní soud si je vědom závěrů, vyslovených v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze kterých vyplývá, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Je však třeba zdůraznit, že závěry tam vyslovené nelze aplikovat paušálně (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 4692/12).
Například v usnesení sp. zn. II. ÚS 2616/10 Ústavní soud s odkazem na svá předchozí rozhodnutí k právně obdobné problematice (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/09, či usnesení sp. zn. 1625/09) uvedl, že i v případě, že je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, a není tedy důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta), nelze tuto právní větu oddělovat od důvodů, které vedly k jejímu vyslovení (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 4692/12).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/08 Ústavní soud zdůraznil, že i za situace, v níž stát zastupuje v konkrétním řízení ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních orgánů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, jestli příslušná organizační složka státu (zejména je-li v procesním postavení strany žalované) je schopna se v daném sporu účinně a efektivně bránit za pomoci svých právníků, či jestli jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kdy je k úspěšnému výsledku sporu nezbytné její zastupování zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 4692/12 Ústavní soud vyslovil, že jestliže Ústavní soud přiznává státu (resp. její konkrétní příslušné organizační složce) právo na odbornou pomoc advokátů ve složitých či dlouhotrvajících sporech k efektivnímu hájení jeho práv, není důvod k tomu, aby stejné oprávnění k využití kvalifikované procesní obrany nemohlo využít i žalované hlavní město Praha v případě určovacích žalob, které nepochybně nepatří mezi spory po právní stránce jednoduché, ani takové, které jsou při plnění úkolů žalovaného subjektu svou povahou sporem rutinním. Uvedené lze zcela vztáhnout i na nyní projednávanou věc, kdy právo na náhradu právního zastoupení je přiznáno městu Český Krumlov.
K obecné problematice rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení lze odkázat na konstantní judikaturu. Ústavní soud opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Podrobnější argumentace je obsažena např. v usneseních sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, I. ÚS 457/05, III. ÚS 4612/12 a dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci těchto soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu