ECLI:CZ:US:2013:3.US.4759.12.1
sp. zn. III. ÚS 4759/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Komendy, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 1. 11. 2012 č. j. 6 To 506/2012-34 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 10. 2012 č. j. 0 Nt 147/2012-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi došlo k porušení zásady legality podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku zčásti spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku zčásti spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu ve Zlíně byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebyla dána důvodná obava ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu ani subsidiarita vazby, neboť "účelu vazby šlo dosáhnout i jinak". Stěžovatel zpochybňuje závěr rozhodujících soudů, že byl "nekontaktní", tvrzením, že naopak "byl běžně k zastižení na svém telefonním čísle, nikde se neskrýval, pracoval". Vyšetřovatel jej "několikrát zcela úspěšně kontaktoval" a následně se dostavil "na určené schůzky". Uvádí, že "se za celou dobu přípravného řízení přestěhoval jen jednou, a to o 2 vchody dále v jednom domě, o čemž orgány činné v trestním řízení řádně informoval, a tyto ho na nové adrese několikrát kontaktovaly". Za bezvýznamné považuje zjištění, že obsílka od policejního orgánu byla Českou poštou, s. p., vrácena odesílateli s vyznačením, že adresát je "na uvedené adrese neznámý"; podle stěžovatele bylo povinností soudu "zjistit materiální pravdu". Závěrem dovozuje, že vazba nebyla potřebná též proto, že "daného výsledku" bylo možné "dosáhnout i jinak", např. "dohledem probačního úředníka".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl.
Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a) tr. řádu], k dispozici není.
Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu rozhodující orgány pouze - oproti stěžovateli jinak - odhadly důsledky stěžovatelových obstrukčních postupů v rámci doručování, nikoli však neúnosně.
V ústavní stížností napadených usnesením se připomíná, že rozhodující soud v předmětném trestním řízení předchozí návrh na vzetí stěžovatele do vazby zamítl proto, že vazbu nahradil přijetím jeho písemného slibu obsahujícího mimo jiné i závazek, že se bude zdržovat na jím uvedené adrese a bude si řádně přebírat doručované zásilky. Soudy zjistily, že orgánům policie ani držiteli poštovní licence se nepodařilo stěžovateli na jím uvedenou doručovací adresu doručit předvolání k seznámení s výsledky vyšetřování, v důsledku čehož shledaly nepochybným, že podmínky svého slibu porušil.
Se stěžovatelem dovolávanými ústavněprávními normami nikterak nekoliduje východisko obecných soudů, podle nichž adresát zásilky - nadto v pozici vymezené výše uvedeným slibem podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu - nemůže po doručujícím orgánu vyžadovat, aby sám a z vlastní iniciativy aktivně zjišťoval, kde se skutečně zdržuje, resp. vyhledával příležitosti, při kterých jej (kdekoliv) zastihne. V režimu úpravy doručování obsažené v trestním řádu, která sleduje právě vyloučení vlivu nejasných skutkových okolností či přímo obstrukcí, spojených s doručováním, bylo tudíž na stěžovateli (a jeho odpovědností), aby nahlásil držiteli poštovní licence kontaktní adresu pro doručování, respektive si zajistil přebírání písemností na evidované adrese.
Poukazuje-li stěžovatel na uplatnitelnost institutu dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) tr. řádu], patří se zaznamenat, že odpovídající návrh byl podán až v rámci řízení o instanční stížnosti, a tedy procesně neregulérně.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, která byla ústavní stížností napadena.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu