ECLI:CZ:US:2013:3.US.4773.12.1
sp. zn. III. ÚS 4773/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Točiny, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem Nad Rokoskou 1328/38, 182 00 Praha 8, proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 11. října 2012 č. j. 2012/2977/110 a proti rozhodnutí České národní banky ze dne 20. července 2012 č. j. 2012/6814/570, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. prosince 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 11. října 2012 č. j. 2012/2977/110, jakož i rozhodnutí České národní banky ze dne 20. července 2012 č. j. 2012/6814/570, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím bankovní rady České národní banky ze dne 11. října 2012 č. j. 2012/2977/110 byl zamítnut rozklad podaný společností MAXIMA pojišťovna, a. s. (dále jen "pojišťovna") proti rozhodnutí České národní banky ze dne 20. července 2012 č. j. 2012/6814/570, kterým Česká národní banka podle ust. §95 odst. 5 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojišťovnictví") uložila pojišťovně povinnost odvolat Ing. Milana Točinu (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") z funkce generálního ředitele pojišťovny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Česká národní banka stěžovatele nepovažovala za účastníka řízení s ohledem na ust. §95 odst. 5 zákona o pojišťovnictví a napadené rozhodnutí mu nedoručila. Stěžovatel považuje předmětné ustanovení zákona, které stěžovatele vylučuje z okruhu účastníků řízení, i když jde o posuzování jeho důvěryhodnosti, za rozporné s výše uvedenými ústavními právy garantovanými Listinou, a proto se rozhodl ústavní stížnost podat.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330; shodně rovněž např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000 - judikáty jsou dostupné v internetové databázi NALUS).
Dle ust. §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Dle odst. 2 cit. ust. žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě - negativně projevil v jeho právní sféře (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2005 č. j. 6 A 25/2002 - 42).
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2011 č. j. 2 Afs 4/2011- 66, vydaný v obdobné věci téhož stěžovatele, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přípustnosti podání správní žaloby stěžovatelem, který nebyl účastníkem správního řízení, a dospěl k závěru, že stěžovatel je aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí České národní banky vydanému podle ust. §10 odst. 9 zákona o pojišťovnictví, kterým mu nebyl udělen souhlas s výkonem funkce člena představenstva společnosti MAXIMA pojišťovna, a. s., přestože nebyl účastníkem předchozího správního řízení. Závěry vyslovené v tomto rozhodnutí lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že i v souzené věci byl stěžovatel, přestože nebyl účastníkem správního řízení, aktivně legitimován k podání žaloby proti rozhodnutí České národní banky vydanému podle ust. §95 odst. 5 zákona o pojišťovnictví. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, zda žalobu ke správnímu soudu podal či nikoli. Dotazem na Městském soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel správní žalobu proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 11. října 2012 č. j. 2012/2977/110 nepodal.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj