ECLI:CZ:US:2013:3.US.4794.12.1
sp. zn. III. ÚS 4794/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Vaňury, zastoupeného JUDr. Andreou Bednaříkovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Františka Křížka 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 1649/2011-571, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2010 č. j. 11 Co 447/2009-537 a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 6. 2009 č. j. 7 D 80/2003-516, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými usneseními obecných soudů, vydanými občanskoprávní (dědické) věci, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a aby proto tato rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 7 D 80/2003 se podává, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 2. 2010 č. j. 11 Co 447/2009-537 potvrdil usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 6. 2009 č. j. 7 D 80/2003-516, jímž byla v řízení ve věci dědictví po matce stěžovatele a jeho sestry Vilemíny Hrubé určena obvyklá cena majetku zůstavitelky, výše dluhů a čistá hodnota dědictví (výrok I.), dále bylo potvrzeno, že majetek zůstavitelky nabyli rovným dílem stěžovatel a jeho sestra (výrok II.), přičemž soud odůvodnil, proč neshledal důvod k započtení daru zůstavitelky na zákonný dědický podíl stěžovatelovy sestry.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 1649/2011-571 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož v něm absentovala právní otázka zásadního významu; ke stěžovatelem nově nalezené závěti zůstavitelky, již připojil k dovolání, nemohlo být se zřetelem k ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (vztahující se k ustanovení §136 o. s. ř.), neboť při stanovení hodnoty jemu poskytnutých darů vycházely pouze z výpovědi jeho sestry a lístku z telefonního seznamu, a tím z důkazu nepřípustného pro jeho nejasnost, částečnou nečitelnost, nekonzistentnost v něm uvedených údajů, jakož i pro nedostatek datování a podpisu zůstavitelky; má také za to, že nelze automaticky předpokládat, že rodiče obdarovávají své děti rovným dílem. Kritiku vůči Nejvyššímu soudu stěžovatel vznáší v tom směru, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami a nevzal v úvahu nově objevenou závěť, dle které je výlučným vlastníkem zůstavitelčiných movitých věcí.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy vysvětlily, proč při určení hodnoty darů poskytnutých stěžovateli zůstavitelkou postupovaly dle ustanovení §136 o. s. ř., přičemž v souladu s judikaturou, které se stěžovatel dovolává, označily skutečnosti, na kterých své závěry založily; okolnost, že je podle stěžovatelova názoru do svého posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně a postačí odkázat zejména na obšírné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Co do námitek směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu se patří uvést, že dovolací soud zcela adekvátně vyložil důvody nepřípustnosti stěžovatelem podaného dovolání, v důsledku čehož již logicky nebyl prostor (natožpak) pro projednání námitek proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu; tím méně mohly být relevantní skutkové novoty (později nalezená závěť).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu