ECLI:CZ:US:2013:3.US.4819.12.1
sp. zn. III. ÚS 4819/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2012 č. j. 8 Tdo 1243/2012-19, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2012 č. j. 5 To 10/2012-331 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 31. 10. 2011 č. j. 103 T 74/2011-293, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody z jiných důvodů a jiným způsobem, než které stanoví zákon, jakož i právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle ustanovení článku 8 odst. 1 a 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 31. 10. 2011 č. j. 103 T 74/2011-293 uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákoníku. Byl mu uložen za použití §43 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Těchto trestných činů se (zkráceně řečeno) dopustil tím, že v noci ze dne 9. 2. 2011 na 10. 2. 2011 v Havířově-Prostřední Suché za použití fyzického násilí a výhružek donutil poškozeného Martina Billa, aby mu vydal svůj řidičský průkaz, občanský průkaz a platební kartu a poté násilím nutil poškozeného, aby čin neoznámil na policii.
O stěžovatelově odvolání proti odsuzujícímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 2. 2012 č. j. 5 To 10/2012-331 tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
O stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 8 Tdo 1243/2012-19 tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své obhajobě, uplatněné již v předchozím průběhu trestního stíhání a tvrdí, že je nevinen. Jeho námitky lze shrnout do dvou bodů:
1. Stěžovatel má za to, že mu nebyla dostatečně prokázána trestná činnost, za niž byl odsouzen obecnými soudy. Odsuzující rozsudek se prý opírá toliko o svědeckou výpověď poškozeného Martina Billa, která je osamocená a nevěrohodná. Tato nevěrohodnost prý vyplývá ze znaleckého posudku z odvětví psychologie, v němž je osobnost poškozeného Martina Billa hodnocena jako naivní a infantilní. Naproti tomu prý obecné soudy nesprávně zhodnotily vyviňující výpovědi spoluobžalovaného P. S. a svědků Rudolfa Bogusze a Zdeňka Ondriáše a částečně rovněž i svědků policistů Romana Miluchy a Ondřeje Rusnyáka. Dovolací soud prý stěžovatelovi neposkytl náležitou soudní ochranu, pokud neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, učiněnými nalézacím a odvolacím soudem, a právními závěry z nich vyvozenými.
2. Další stěžovatelova námitka směřuje proti uloženému trestu. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně aplikovaly zpřísňující ustanovení podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, pokud mu vyměřily trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby, zvýšené o jednu třetinu. Žalovaný skutek prý nesplňuje znaky zvlášť závažného jednání, nedošlo k žádnému zranění poškozeného, k žádné majetkové újmě ani k žádné psychické újmě poškozeného. Nelze prý dovozovat, že by byla ztížena možnost nápravy odsouzeného; i když byl předtím již pětkrát trestán, byl pouze jednou dříve odsouzen pro loupež, velká část trestů je již zahlazena a tudíž k nim nelze přihlížet.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V prvé řadě je nutné upozornit, že ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatel předtím uplatnil v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat.
Ústavní soud považuje za vhodné konstatovat, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 1182/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz). Dále pak by bylo možné spatřovat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v tomto případě nedošlo.
Odsouzení stěžovatele bylo výsledkem řádného řízení. Obecné soudy provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle svého vnitřního uvážení jednotlivě a v jejich vzájemném souhrnu. Dospěly k takovým skutkovým zjištěním, která byla potvrzena vyššími soudními instancemi, a na jejich základě vystavěly i závěry právní.
Nad rámec řečeného lze k jednotlivým stěžovatelovým námitkám uvést:
Není správné stěžovatelovo tvrzení, že v dané trestní věci existuje toliko jediný usvědčující důkaz, a to výpověď poškozeného. Nalézací soud provedl dokazování též dalšími důkazy; byť šlo o důkazy nepřímé, ve svém komplexu poskytují dostatečný podklad pro závěr o vině. Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů.
Důkazní situace, při níž proti usvědčujícímu tvrzení jediného přímého svědka stojí protikladné tvrzení obviněného, není v případech trestných činů loupeže a vydírání nikterak výjimečná a Ústavní soud se již podobnými případy opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci "tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09).
Tak i v trestní věci stěžovatele obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně podrobně vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozeného. Způsob, jakým obecné soudy posoudily znalecký posudek z oboru psychologie a jeho dopad na posouzení věrohodnosti jeho svědecké výpovědi, nevykazuje žádné znaky extrémního vybočení z principu volného hodnocení důkazů ani znaky protiústavnosti. Důkazní závěry tohoto rázu jsou plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů.
Z ústavněprávního hlediska nelze ničeho namítat ani proti tomu, jak obecné soudy posoudily podmínky pro aplikaci ustanovení §59 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu