ECLI:CZ:US:2013:3.US.4874.12.2
sp. zn. III. ÚS 4874/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele FENICIA, spol. s r. o. se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2012 č. j. 162 EC 453/2011-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Ostravě návrh stěžovatele (v řízení žalobce) proti žalovanému Martinu Orságovi o zaplacení 1 012 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky na zaplacení jízdného a přirážky k němu, a rozhodl, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle soudu stěžovatel v řízení svůj nárok neprokázal, neboť při jednání, jehož se "bez důvodné a včasné omluvy" neúčastnil, žalovaný popřel pravost "dohody s cestujícím" a soud nemohl stěžovateli poskytnout potřebná poučení o jeho důkazní povinnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že byl rozhodnutím soudu zasažen ve svém právu na spravedlivý proces a v právu vlastnit majetek dle 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a odůvodnil, v čem takový zásah spatřuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Ve vztahu k povaze projednávané věci je především namístě zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Stěžovatel své námitky identifikuje s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu však nepřísluší.
Aniž by se mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném adekvátně odůvodněném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu