ECLI:CZ:US:2013:3.US.4888.12.1
sp. zn. III. ÚS 4888/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Ondy, právně zastoupeného Mgr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, Tvorkovských 223/13, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 74 T 108/2012 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2012 sp. zn. 3 To 664/2012, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále mělo dojít k porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") trestně stíhán pro vícero skutků kvalifikovaných jako trestné činy loupeže, vydírání, krádeže, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a pro přečin výtržnictví. Usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 6540/2012 ze dne 6. 4. 2012 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), a c) tr. řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Ostravě tak, že se stěžovatel podle §72 odst. 1 odst. 3 tr. řádu ponechává ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a), c) tr. řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením zamítl jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel (stručně řečeno) spatřuje porušení svých základních práv v postupu okresního soudu, který o dalším trvání vazby rozhodl v neveřejném zasedání, tedy bez přítomnosti stran trestního řízení. Soud tímto způsobem postupoval i přesto, že stěžovatele původně vyrozuměl o konání vazebního zasedání dle §73d a násl. tr. řádu, k němuž se posléze ve stanoveném termínu dostavila jak státní zástupkyně, tak i obhájkyně stěžovatele. Dle stěžovatele přítomná obhájkyně soudu předala přípis, který měl obsahovat jeho slib, že v případě propuštění z vazby ihned nastoupí do psychiatrické léčebny. Ač obhájkyně výslovně žádala o konání ústního jednání, předseda senátu po přečtení přípisu tento požadavek odmítl a vyzval obhájkyni, aby opustila jednací síň. Stěžovatel má za to, že uvedeným postupem fakticky došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávané věci je již z vlastní argumentace ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí patrno, že stěžovatel ve svém návrhu toliko opakuje námitky, s nimiž se již podrobně vypořádal krajský soud ve svém usnesení ze dne 24. 10. 2012. Soud prvého stupně dle §73 odst. 1, 3 tr. řádu v zákonné tříměsíční lhůtě zkoumal, zda důvody vazby u stěžovatele jako obžalovaného nadále trvají. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu nelze dovodit imperativ, aby vazební soud vždy (bezvýhradně a za všech okolností) rozhodoval o dalším trvání vazby obviněného po ústním slyšení stran. Tuto skutečnost odrážejí i výslovné výjimky z nutnosti konat tzv. vazební zasedání dle trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2012 (§73d až 73f tr. řádu).
Z dikce ust. §73d odst. 3 písm. a) tr. řádu je zřejmé, že vazební zasedání není třeba konat, jestliže se jej obviněný odmítne účastnit (byť by jej soud již nařídil, resp. obviněný o jeho konání dříve výslovně požádal). Právě tato situace nastala v případě stěžovatele, kde soud prvého stupně nařídil na den 11. 10. 2012 vazební zasedání, k němuž obeslal stěžovatele, jeho obhájkyni a státního zástupce. Stěžovatel však dne 8. 10. 2012 soud výslovně požádal o zrušení eskorty na uvedený den s tím, že může být jednáno bez něj. Okresní soud tudíž vazební zasedání v souladu s trestním řádem zrušil a o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodl v neveřejném zasedání, tzn. bez účasti stran trestního řízení. Ústavní soud nepovažuje tento postup okresního soudu za porušení základních práv stěžovatele, který měl možnost být ve vazebním zasedání slyšen, tuto možnost však sám výslovně odmítl. Přitom právě osobní slyšení vazebně stíhaného soudem je hlavním smyslem institutu vazebního zasedání.
Porušení základního práva na spravedlivý proces, či práva na obhajobu nelze dle názoru Ústavního soudu spatřovat ani v tom, že vazební soud odmítl konat formální ústní jednání poté, co mu byl obhájkyní předložen přípis stěžovatele, v němž stěžovatel sliboval po svém propuštění z vazby "nastoupit do blázince". Tento přípis neměl zcela evidentně charakter písemného slibu obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť postrádal veškeré jeho obsahové náležitosti (slib, že obviněný povede řádný život, nebude se dopouštět trestné činnosti, dostaví se na vyzvání k soudu atd.). Za této situace nepřipadalo v úvahu věcné projednání návrhu na nahrazení vazby slibem (jež by patrně beztak vyžadovalo osobní výslech stěžovatele). Dle názoru Ústavního soudu okresní soud dostatečně respektoval procesní práva obhajoby, jestliže obhájkyni umožnil doplnit uvedeným přípisem spisový materiál, na jehož základě bylo posléze o prodloužení vazby rozhodováno v neveřejném zasedání. Obhájkyni stěžovatele nic nebránilo, aby sama jménem stěžovatele předložila soudu další skutkovou a právní argumentaci v písemné podobě, případně totéž provedla přímo u soudu ústně do protokolu (srov. §55 odst. 1, §59 odst. 1, 3 tr. řádu). Obhájkyně tak mohla učinit s dostatečným časovým předstihem již poté, co stěžovatel projevil svou vůli se k soudu osobně nedostavit.
S ohledem na výše uvedené, jelikož Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu