ECLI:CZ:US:2013:3.US.4920.12.1
sp. zn. III. ÚS 4920/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Douby, podle svého vyjádření "bez trvalého pobytu na území ČR", zastoupeného JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 4, proti směnečnému platebnímu rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2008 č. j. 47 Sm 35/2008-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označený směnečný platební rozkaz, kterým mu (a dalšímu žalovanému Ing. Petru Hejtmánkovi) bylo uloženo, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatil žalobci (společnosti CDV-2, LTD.) směnečný peníz 6 000 000 Kč spolu s úrokem 6 % p. a. ode dne 16. 1. 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 20 000 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 399 100 Kč nebo aby v téže lhůtě "podali proti platebnímu rozkazu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu namítají".
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že Městský soud v Praze mu nedoručil "žalobu - návrh na vydání směnečného platebního rozkazu", nevyrozuměl jej o nařízeném jednání a následně mu ani nedoručil oponovaný směnečný platební rozkaz. Soud podle jeho názoru pochybil, jestliže pominul, že "se po dobu patnácti let nezdržuje na území České republiky", a dále nerespektoval ani úpravu obsaženou v §50c odst. 4 a §173 o. s. ř. v rozhodném znění (účinném ke dni doručování, tj. 26. 5. 2008), jež doručení směnečného platebního rozkazu náhradním způsobem vylučovala. Stěžovatel na tomto základě dovozuje, že směnečný platební rozkaz právní moci nabýt nemohl a k vyznačení odpovídající doložky došlo nezákonně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Právě z hlediska zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu pak nelze opomenout existenci prostředků ochrany tvrzeně dotčených práv již v řízení před obecnými soudy, jež stěžovateli poskytuje ve vztahu k přiznané směnečné pohledávce, úrokům a směnečné odměně institut námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, upravený v ustanovení §175 o. s. ř., a vůči náhradě nákladů řízení pak odvolání podle §175 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s §201 a násl. o. s. ř.
Z toho plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co řízení o těchto námitkách (resp. odvolání) bude skončeno, a naopak, do tohoto okamžiku, je tudíž nutné ústavní stížnost považovat za nepřípustnou. Ústavní stížnost ostatně nemůže rozhodnutí o posledním opravném prostředku pominout; platí, že zásadně proti němu musí (též) směřovat.
Řízení směřující proti rozhodnutí, jež bylo napadeno posuzovanou ústavní stížností, dosud skončeno nebylo, resp. stěžovatel nedoložil opak a petit ústavní stížnosti odpovídajícím způsobem nerozšířil.
Nelze tudíž než uzavřít, že i v dané věci je ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji podle citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona Ústavní soud soudcem zpravodajem odmítl.
K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud v dalších věcech vycházejících ze srovnatelného skutkového a právního základu, konkrétně v usneseních ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 1653/11, a ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 1652/11, jakož i usneseních ze dne 15. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 579/2000, ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. IV. ÚS 48/04, ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 402/07, ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 1905/07, ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 901/09, ze dne 14. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1492/09 a ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11. Stěžovatele lze upozornit též na nález ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 2012/08 a usnesení ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 1162/09, ze dne 15. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 487/09, a ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1371/09.
Důsledek v podobě nepřípustnosti ústavní stížnosti nastává bez ohledu na to, zda byl stěžovateli směnečný platební rozkaz doručen řádně či nikoli. Pakliže se ukáže, že byl doručen v souladu s procesními předpisy (což stěžovatel zpochybňuje), platí, co řečeno shora s tím, že je zde důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti též podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jakožto opožděně podané. Nestalo-li se tak, lhůta pro podání námitek (resp. odvolání) proti ústavní stížností napadenému směnečnému platebnímu rozkazu zůstává stěžovateli zachována, neboť účinky doručení nemohly nastat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 402/07, a usnesení ze dne 14. 7. 2009 sp. zn. III. ÚS 1492/09).
K návrhu, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, se poznamenává, že by takový postup byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj