ECLI:CZ:US:2013:3.US.518.13.1
sp. zn. III. ÚS 518/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. N. Ph.D., zastoupen JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2012 č. j. 44 Co 389/2012-M 1669 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2012 č. j. 82 P 75/2007-M 1658, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že napadenými rozhodnutími a řízením, které jim předcházelo, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy zamítly návrhy stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí podle rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2007 č. j. P 91/2005-684 uložením pokuty matce za neuskutečněné styky s nezletilou dcerou J. ve dnech 9. 3. 2012 a 23. 3. 2012. Stěžovatel tvrdí, že jeho nezletilá dcera J. se odmítá stýkat se stěžovatelem nepochybně pod vlivem její matky. Proto za porušování jeho rodičovských práv by měla být sankcionována její matka, které byla nezletilá dcera (spolu s bratrem) svěřena do výchovy, a to ať již uložením pokuty či jiným způsobem, který byl na zvážení soudu. V žádném případě však podle názoru stěžovatele nemohou soudy "rezignovat" na nápravu stávajících již narušených vztahů mezi stěžovatelem a nezletilou J., ale musí je vždy řešit podle konkrétních okolností každého případu.
Oběma obecným soudům stěžovatel vytýká, že se při svém rozhodování o jeho návrzích na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce nezletilé zaměřily (téměř) výhradně na zjištění názorů nezletilé J. na problém jejího odmítání styku se stěžovatelem.
II.
Z přiložených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně zamítl jako nedůvodné návrhy stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. P 91/2005 a na nařízení výkonu rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 82 P 75/2007 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 44 Co 241/2010 ve výrocích o úpravě styku.
Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na nařízené předběžné opatření ze dne 20. 8. 2012 č. j. 82 P 75/2007- M 1641, kterým bylo stěžovateli uloženo zdržet se styku s nezletilou J., neboť v probíhajícím trestním řízení je stěžovatel obviněn z trestného činu týrání svěřené osoby - nezletilé J.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve znění "že se zamítají návrhy stěžovatele na nařízení výroku rozhodnutí podle rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 3. 2007 č. j. P 91/2005-684 ve výroku o úpravě styku uložením pokuty matce za neuskutečněné styky ve dnech 9. 3. 2012 a 23. 3. 2012".
III.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 260/99, případně v usnesení sp. zn. IV. ÚS 94/98, dostupné na http://nalus.usoud.cz) konstatoval nutnost respektování specifik řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku rodiče s dítětem, jehož způsob provádění - stejně jako výkon každého rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte - se vymyká běžnému pojetí výkonu rozhodnutí v jiných případech, kde je vázanost exekučního soudu rozhodnutím vydaným soudem nalézacím exekučním titulem absolutním.
Je jistě pochopitelné, že stěžovatel se návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilou dcerou snaží dosáhnout uspokojení svého práva otce na styk s nezletilou dcerou, která byla svěřena rozhodnutím soudu do výchovy její matky. Stejně je však nezbytné vzít v úvahu i faktor další, kterým je zájem dítěte. Ústavní soud připomíná, že článek 18 Úmluvy o právech dítěte, která je pro Českou republiku závazná (viz Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb.), ukládá smluvním státům povinnost vynaložit "veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče... mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."
Z této skutečnosti, od níž se odvíjí i úsilí jak obecných soudů, tak i ostatních státních orgánů, lze dospět k závěru, že soudy při rozhodování o výkonu rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé děti musí vždy prioritně zvážit zájem dítěte. Použití donucovacích prostředků k výkonu rozhodnutí není někdy nejen žádoucí, ale ani vhodné tam, kde může, jako tomu bylo právě v tomto případě, způsobit větší škody na psychice dítěte, než je možné připustit s ohledem na jeho zájem. Institut výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí (§272 a §273 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") není určen k tomu, aby se stal (pouze) nástrojem k prosazení zájmu jednoho z rodičů a k potlačení vůle dítěte. V posuzovaném případě je ze zpráv orgánů péče o dítě patrno, že nezletilá J. sice na styk se stěžovatelem přichází, ale ten se ve stanoveném rozsahu neuskuteční, protože se nezletilá s otcem (zatím) stýkat odmítá. Nezletilá v posuzované době dosáhla věku 13 let; v tomto věku je třeba přiznat skutečné vůli dítěte náležitou váhu.
Jestliže při rozhodování obou obecných soudů o návrhu stěžovatele bylo nezbytné respektovat zájem dítěte, pak bylo třeba ho posuzovat z hledisek objektivních, nikoli pouze z pouhého subjektivního hodnocení toho kterého z obou rodičů. Oba soudy při svém rozhodování nepochybně vzaly v úvahu i povinnosti vnitrostátních orgánů vyplývající z čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Tyto povinnosti vnitrostátních orgánů přijmout k usnadnění styku rodiče s dítětem veškerá opatření jsou však podmíněna jednak tím, že jde jen o taková opatření, která lze v daném případě "rozumně vyžadovat" a současně jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte).
Ohledně stěžovatelovy námitky, podle níž bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, Ústavní soud uvádí, že důvodnost takovéto argumentace může mít za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, ovlivnily-li průtahy v řízení nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06). Tuto námitku je však možno uplatnit v řízení v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy při svém rozhodování nepostupovaly v mezích výše vymezených, ale naopak vzaly v úvahu všechny objektivní okolnosti a skutečnosti projednávané věci, dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelem uváděná práva a svobody.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu