ECLI:CZ:US:2013:3.US.523.12.2
sp. zn. III. ÚS 523/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZBIROVIA, a. s., IČ: 00169650, se sídlem Sládkova 219, 338 08 Zbiroh, právně zastoupené JUDr. Jiřím Podlipským, advokátem AK se sídlem Pod Višňovkou 33/1661, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2011 č. j. 7 Afs 60/2010-148, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2010 č. j. 57 Ca 12/2009-84, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 23. prosince 2008 č. j. 11333/08-1500-402432, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 23. prosince 2008 č. j. 11347/08-1500-402432, proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. prosince 2001 č. j. 78400/01/150910 a proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. prosince 2001 č. j. 78403/01/150910, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Plzni, 3) Finančního ředitelství v Plzni a 4) Finančního úřadu v Rokycanech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. února 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2011 č. j. 7 Afs 60/2010-148, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2010 č. j. 57 Ca 12/2009-84, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 23. prosince 2008 č. j. 11333/08-1500-402432, rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 23. prosince 2008 č. j. 11347/08-1500-402432, jakož i platebního výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. prosince 2001 č. j. 78400/01/150910 a platebního výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. prosince 2001 č. j. 78403/01/150910, a to pro porušení čl. 2, odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2010 č. j. 57 Ca 12/2009 - 84 byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 23. prosince 2008 č. j. 11333/08-1500-402432 a č. j. 11347/08-1500-402432. Prvním z uvedených rozhodnutí bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. prosince 2001 č. j. 78400/01/150910, kterým byl stěžovatelce vyměřen nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období srpen 1999 ve výši 396 818,- Kč. Druhým rozhodnutím byl změněn platební výměr Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 17. prosince 2001 č. j. 78403/01/150910, kterým byla stěžovatelce vyměřena vlastní daňová povinnost na DPH za zdaňovací období září 1999 ve výši 510 841,- Kč tak, že byla snížena na částku 345 551,- Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2010 č. j. 57 Ca 12/2009 - 84 napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. října 2011 č. j. 7 Afs 60/2010-148 zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nadměrný odpočet na DPH za období srpen 1999, stejně tak jako daňová povinnost na DPH za období září 1999 byly Finančním úřadem v Rokycanech stanoveny v nesprávné výši. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že Finanční ředitelství v Plzni změnilo ve svém rozhodnutí právní kvalifikaci, aniž o této skutečnosti informovalo stěžovatelku; stěžovatelka tak neměla možnost předkládat další důkazy k vyvrácení názoru, že se jednalo o prodej části podniku. Dále stěžovatelka namítá, že pracovník žalovaného Finančního ředitelství v Plzni Ing. Pavel Mošna se podílel na rozhodování Finančního úřadu v Rokycanech. Nezákonnost postupu pracovníka správce daně podle stěžovatelky způsobuje nezákonnost celé daňové kontroly; s touto námitkou se podle stěžovatelky nevypořádal řádně ani Krajský soud v Plzni ani Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud se dále nevypořádal dostatečně s námitkou stěžovatelky ohledně prekluze. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že lhůtu pro vyměření daně prodloužily úkony žalovaného. Nepochybně prý nelze považovat za spravedlivé, aby lhůty, prodlužující možnost doměřit daň, byly prodlouženy úkony, které pouze odstraňují vady nebo neúplnost daňové kontroly nebo se dokonce jen opakují. Podle názoru stěžovatelky uvedené úkony nejsou způsobilé prodloužit lhůtu ve smyslu ust. §47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozebírá, proč pokládá posouzení prodeje části podniku za nesprávné a nezákonné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Závěry správních orgánů posoudil Krajský soud v Plzni a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily oprávněnost postupu správních orgánů.
V souzené věci Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na námitky stěžovatelky, které stěžovatelka posléze uplatnila v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkou stěžovatelky, že v řízení před správními orgány došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, s námitkou stěžovatelky ohledně změny kvalifikace smluvního vztahu, s námitkou, že rozhodnutí finančního ředitelství byla vydána již po lhůtě a stejně tak i s námitkami ohledně prováděného dokazování.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu správních orgánů a obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho správní orgány a obecné soudy vyvodily. Nelze tedy jejich rozhodnutí hodnotit jako rozhodnutí svévolná či vykazující prvky libovůle.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu