ECLI:CZ:US:2013:3.US.576.12.1
sp. zn. III. ÚS 576/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 12. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mustafy Mekrane, zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem, AK se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010 č. j. 64 Co 502/2009-38, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2009 č. j. 10 C 94/2008-26, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011 č. j. 64 Co 352/2011-76 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2011 č. j. 10 C 94/2008-63, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 20. 2. 2012 se Mustafa Mekrane (dále též jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody za újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), a aby "současně vyslovil, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo stěžovatele na spravedlivé zadostiučinění."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce byl vazebně stíhán a následně rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. 4 T 12/2003 zproštěn obžaloby. Návrhem, podaným dne 19. 5. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 2, se žalobce domáhal odškodnění za morální újmu, která mu vznikla trestním stíháním.
Dne 27. 4. 2009 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "nalézací soud") zamítl žalobu, aby žalovaná Česká republika-Ministerstvo financí (dále jen "žalovaná") byla povinna zaplatit žalobci 20 000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud s poukazem na ustanovení §33 zákona o odpovědnosti za škodu "shodně se žalovanou dospěl k závěru, že uplatněná námitka promlčení je po právu, a z důvodu zániku nároku práva žalobce je namístě, aby žaloba byla zamítnuta."
Dne 22. 4. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozhodl tak, že změnu žaloby nepřipustil (výrok I.), rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 4. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění mimo jiné uvedl, že napravil vadný postup nalézacího soudu, který věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání (§115 o. s. ř.), tím, že v rámci nařízeného odvolacího jednání žalobce dostal prostor k uplatnění svých procesních práv. Změnu žaloby nepřipustil, neboť výsledky dosavadního řízení, zejména provedené důkazy, by nemohly být podkladem pro řízení o takto změněném návrhu. Odvolací soud též posoudil, zda vznesením námitky promlčení ze strany žalované nešlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že za daných okolností nikoliv.
Proti výše uvedeným rozhodnutím podal žalobce k nalézacímu soudu včasnou žalobu pro zmatečnost, v níž tvrdil, že mu byla odňata možnost jednat před soudem
Dne 14. 6. 2011 nalézací soud žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, že nalézací soud postupoval správně a v souladu s §115a o. s. ř.; nicméně v případě, že by zástupci žalobce "vzor 084 doručen nebyl, ačkoliv je tak uvedeno na doručence z 5. 3. 2009, pak případné procesní pochybení soudu I. stupně bylo napraveno soudem II. stupně, který ve věci nařídil jednání, kterému byl žalobce spolu se svým právním zástupcem přítomen."
Dne 7. 12. 2011 odvolací soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 14. 6. 2011 potvrdil. Ztotožnil se s rozhodnutím nalézacího soudu, který ve věci provedl dostatečná skutková zjištění, ze kterých vyvodil správný právní závěr; poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004 sp. zn. 29 Odo 55/2004.
III.
V ústavní stížnosti, podrobně popisující skutkové okolnosti věci, nicméně postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatel obecně tvrdil, že v řízení vedoucím k vydání napadených rozhodnutí byla porušena jeho procesní práva, neboť se mu "v předchozím odvolacím řízení nedostalo práva uplatnit svá tvrzení a důkazy je podporující, neboť odvolací soud neprováděl dokazování, návrh na rozšíření žaloby bez dalšího zamítl a rozhodoval pouze na podkladě předchozího řízení, kde byl stěžovatel zbaven svého práva uplatnit své návrhy a důkazy."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že v řízení o jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 27. 4. 2009 (dle jeho vyjádření "v předchozím odvolacím řízení") bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, zejména vadným postupem při dokazování.
Ústavní soud je toho názoru, že výše uvedená námitka stěžovatele již byla obecnými soudy dostatečně posouzena v řízení o žalobě po zmatečnost, přičemž jak nalézací tak i odvolací soud se v tomto řízení s námitkami stěžovatele (znovu uplatněnými v ústavní stížnosti) dostatečně vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
Postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Nalézací i odvolací soud v řízení o náhradě škody dospěly z konkrétních skutečností k závěru, že nárok stěžovatele byl promlčen, a stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl jakékoliv další konkrétní skutečnosti, které by soudy mohly vést k právnímu závěru opačnému. Z pohledu ústavněprávního nelze shledat na uvedených závěrech obecných soudů nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu