ECLI:CZ:US:2013:3.US.580.13.1
sp. zn. III. ÚS 580/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským v právní věci stěžovatele T. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, Hořovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2012 sp. zn. 2 T 9/2000 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012 sp. zn. 6 To 71/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. února 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými nebyla povolena obnova řízení v jeho trestní věci.
Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl s ostatními odsouzenými dopustit určitými obchodními operacemi jako makléř společnosti Umana s.r.o., s vědomím, že se tak podílí na výjimečně rozsáhlém majetkovém poškození podílových fondů spravovaných CS Fondem, a. s., investiční společností. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu výkonu funkce makléře obchodníka s cennými papíry na dobu 5 roků.
V ústavní stížnosti právní zástupce uprchlého odsouzeného stěžovatele uvedl, že se domnívá, že napadenými usneseními obecných soudů a řízením, které jím předcházelo, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Spravedlivý proces, vedoucí ke spravedlivému rozhodnutí, musí být založen také na dodržování procesních postupů, tak jak je upravují příslušné zákonné předpisy, není-li jich, je třeba vycházet i z tradičních postupů a zvyklostí trestního práva, jež se promítají v ústavních normách českého práva (§2 tr. řádu). Dále tvrdil, že byla porušena základní práva stěžovatele zaručena čl. 36 odst. 1, odst. 5, čl. 37 odst. 3, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel spatřoval odůvodněnost návrhu na povolení obnovy řízení v tom, že poukázal na skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě i ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Soud bezdůvodně nevyhověl jeho důkazním návrhům. Jednalo se o listinné důkazy, návrhy na výslech svědků Klause Petera Schimmelpfenniga, Ing. Petra Műllera, Ing. Jiřího Kudlíka atd. Stěžovatel nesouhlasil se závěry obecných soudů, že jím navržené důkazy samy o sobě, ani ve spojení s důkazy známými již dříve, nemohly přivodit odlišné rozhodnutí o vině odsouzeného ve smyslu ustanovení §278 tr. řádu, a namítal, že svoje závěry řádně neodůvodnily. Stěžovatel považuje jejich závěry ve vzájemném rozporu a překračující rámec řízení o obnově řízení vymezený v §278 tr. řádu. Soudy měly zkoumat pouze možnost jiného rozhodnutí o vině. V ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že pokud byla obnova řízení povolena ve vztahu ke klíčové osobě Ing. Pavlu Tykačovi, mělo být stejně postupováno i ve vztahu ke stěžovateli, ačkoliv v případě Ing. Pavla Tykače šlo o obnovení řízení v jeho neprospěch.
Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení svého základního práva především v tom, že obecné soudy nesplnily povinnost spravedlivě a vyčerpávajícím způsobem projednat jeho návrh na povolení obnovy řízení, a proto navrhl napadená rozhodnutí zrušit. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a poukázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 258/99.
II.
Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel se v červnu 2013 vrátil do České republiky a na základě vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody byl eskortován do věznice a nastoupil výkon trestu odnětí svobody.
Městský soud v Praze dne 18. července 2013 vydal rozhodnutí ve věci stěžovatele sp. zn. 2 T 9/2000, kterým podle §306a odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. prosince 2005 sp. zn. 2 T 9/2000 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2007 sp. zn. 6 To 20/2006. Byl zrušen výrok o vině, o trestu i ve výroku o náhradě škody, jakož i všechna obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením rozsudků, tato rozhodnutí pozbyla podkladu. Dále byl stěžovatel podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodu §67 písm. a) tr. řádu vzat do vazby, když podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu nebyla přijata nabídka peněžité záruky. Toto usnesení nenabylo právní moci, protože stěžovatel si proti němu podal stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Za dané situace se trestní věc stěžovatele vrací do řízení před soudem I. stupně a bude se konat hlavní líčení.
III.
Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňoval veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Na řízení proti uprchlému je třeba hledět jako na řízení, které do značné míry omezuje ústavní principy spravedlivého procesu, z tohoto důvodu novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. reagovala na požadavek Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropského soudu pro lidská práva a v novém ustanovení §306a odst. 2 trestního řádu zakotvila možnost na návrh uprchlého zrušit pravomocný odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Dle §306 odst. 2 trestního řádu tedy platí, že skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen.
Z výše uvedeného je zřejmé, že doposud nebyly vyčerpány veškeré prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytoval, neboť tento bude moci uplatnit své právo na obhajobu v opakovaném hlavním líčení. Ústavní stížnost tedy byla podána předčasně a Ústavnímu soudu nezbylo, než ji odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 288/09 ze dne 25. 6. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 253/09 ze dne 22. 3. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj