ECLI:CZ:US:2013:3.US.592.13.1
sp. zn. III. ÚS 592/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Varnsdorf, se sídlem ve Varnsdorfu, Nám. E. Beneše 470, zastoupeného JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou, se sídlem AK Říční 1774, Varnsdorf, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. ledna 2012 sp. zn. 36 Co 259/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2012 sp. zn. 21 Cdo 1668/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 2. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel tvrdil, aniž by uvedl jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, že mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy určily, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), daná zaměstnankyni dopisem ze dne 16. 11. 2006, je neplatná.
Stěžovatel zastává názor, že neplatnost výpovědi pro hrubé porušení pracovní kázně, které bylo nepochybně před soudem prokázáno, toliko z důvodu, že zaměstnavatel nepostupoval dle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., z důvodu, že nerozhodoval o neomluvené absenci zaměstnankyně v dohodě s příslušným odborovým orgánem, což považuje za nespravedlivé. Uvedl, že odborová organizace sice v době podání výpovědi byla založena, ale ve skutečnosti u něho nepůsobila. Poukázal na časové souvislosti mezi porušením pracovní kázně zaměstnankyní dne 12. a 13. 10. 2006, podání výpovědi z pracovního poměru osobně stěžovatelem zaměstnankyni dopoledne 16. 11. 2006, oznámení o založení odborové organizace u zaměstnavatele 10. 11. 2006, skutečné zahájení činnosti 1. 1. 2007. Stěžovatel se domnívá, že odborová organizace v rozhodném období, a to k 16. 11. 2006, sice byla založena, ale žádnou činnost nevyvíjela. Nebylo zřejmé, kdo vlastně byl oprávněn za ni vystupovat, s kým měl o věci jednat (20. 12. 2006 odborová organizace sdělila oprávněnou osobu, která může za ni vystupovat).
Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že nedodržení postupu dle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. nemůže mít vliv na platnost právního úkonu - výpovědi z pracovního poměru, proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
Ústavní soud při posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vycházel z jejího obsahu, napadených rozhodnutí a obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 19 C 122/2007. Obsahově netřeba napadená rozhodnutí podrobněji rekapitulovat, neboť jsou, stejně jako průběh řízení před nimi, účastníkům řízení známa. Ústavní soud toliko stručně konstatuje, že zjistil následující: o žalobě zaměstnankyně na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bylo několikrát rozhodováno, Okresní soud v Děčíně (19 C 122/2007-75) jako nalézací soud dne 11. 12. 2007 vyhověl žalobě a rozhodl, že výpověď z pracovního poměru dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce je neplatná. Krajský soud se věcí nejprve zabýval v odvolacím řízení, rozsudkem ze dne 12. 2. 2009 (36 Co 259/2008-104) změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že určil, že žaloba zaměstnankyně se zamítá a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem ze dne 24. 8. 2011 (21 Cdo 1299/2010-144) zrušeno a vráceno mu se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Odvolací soud věc znovu projednal a dne 12. 1. 2012 vydal rozsudek (36 Co 259/2008-162), kterým vyhověl žalobě zaměstnankyně. Odvolací soud důsledně vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v kasačním rozhodnutí. O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 4. 12. 2012 (21 Cdo 1668/2012-188). Dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nebylo dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit. Rozhodnutí obecných soudů svědčí o tom, že stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, jehož žalobním návrhem se obecné soudy opakovaně zabývaly a ve věci samé rozhodly. Stěžovatel měl možnost předložit soudu tvrzení, která pokládal za relevantní, navrhnout důkazy k jejich podpoře, vyjádřit se k návrhům protistrany a čerpat opravné prostředky.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti jsou výhrady a polemika stěžovatele s právními závěry soudů, které stěžovatel spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu - jak bylo shora předznačeno - nepřísluší. Stěžovatel ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnost jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
Předmětem řízení bylo určení neplatnosti výpovědi stěžovatele a v tomto směru nemá Ústavní soud pochybnosti, že právní závěry, dle nichž nebyly splněny důvody výpovědi z důvodů, že zaměstnavatel nepostupoval dle ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., nerozhodoval o neomluvené absenci zaměstnankyně v dohodě s příslušným odborovým orgánem. K porušení pracovní kázně pro platnost výpovědi dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce nepostačuje, že jsou podloženy dostatečnými skutkovými zjištěními a že stěžovatel měl a nesporně využil možnosti veškeré důkazy k prokázání, že zaměstnankyně neomluveně zameškala práci.
Odvolací soud v napadeném rozsudku důsledně vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v kasačním rozhodnutí, podle kterého neomluvitelným zameškáním práce, jímž stěžovatel odůvodnil předmětnou výpověď, je nepřítomnost zaměstnankyně v práci jen tehdy, jestliže ji zaměstnavatel kvalifikoval jako neomluvenou a jestliže s jeho stanoviskem vyslovil příslušný odborový orgán souhlas ve smyslu ustanovení §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony (ve znění účinném do 31. 12. 2006). Nedojde-li k dohodě mezi zaměstnavatelem a příslušným odborovým orgánem, nelze považovat nepřítomnost zaměstnance v práci za neomluvené zameškání práce, to neplatí pouze tehdy, jestliže u zaměstnavatele nepůsobí žádná odborová organizace.
Povinnost zaměstnavatele řídit se uvedeným ustanovením přitom není podmíněna předchozím formálním oznámením adresovaným zaměstnavateli o tom, že u něho působí základní odborová organizace. V posuzované věci bylo prokázáno, že u stěžovatele od září 2006 začala působit základní odborová organizace (č. l. 55), stěžovatel mohl - bez ohledu na to, zda o vzniku této odborové organizace věděl či nikoli - rozhodnout o tom, že nepřítomnost zaměstnankyně v práci ve dnech 12. a 13. 10. 2006 je neomluvená, pouze v dohodě s tímto odborovým orgánem. Jestliže takto neučinil, nelze v nepřítomnosti zaměstnankyně v práci, jíž stěžovatel odůvodnil předmětnou výpověď, spatřovat porušení pracovní kázně, a tudíž ani důvod k výpovědi dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce.
Ústavní soud konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádal nalézací, odvolací a dovolací soud a své závěry v souladu s ustanoveními §157, §169 o. s. ř. odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami podrobně znovu zabývat, s odůvodněními napadených rozhodnutí obecných soudů se ztotožňuje a na tato dále odkazuje.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a právní závěr, že se jedná o neplatnou výpověď z pracovního poměru, nelze považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními založenými na hodnocení důkazů vykazujícím znaky libovůle, a z tohoto důvodu by opravňoval Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu