ECLI:CZ:US:2013:3.US.604.13.1
sp. zn. III. ÚS 604/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Heleny Horstové, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 161/2012-126 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2011 č. j. 16 Co 207/2011-104, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou a z hlediska zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. února 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení zejména základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 2. srpna 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala zaplacení částky 219 132 Kč s příslušenstvím z titulu majetkové újmy, která jí vznikla nezákonným postupem bývalého Okresního národního výboru (dále jen "ONV") Praha 3 a nezákonným rozhodnutím tohoto orgánu. Na základě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného Odborem bytového hospodářství ONV dne 27. června 1988 užívali manželé Alois a Růžena Vintrovi k bydlení prostory sestávající ze 4 místností o celkové výměře 67 m2 ve 4. patře domu čp. X na adrese P., jehož je stěžovatelka vlastníkem. Tyto prostory jim byly přiděleny navzdory tomu, že byly kolaudovány jako svobodárna, v důsledku čehož bylo příslušné rozhodnutí v rozporu se zákonem. Pokud by přitom k tomuto pochybení nedošlo, mohla stěžovatelka předmětné prostory pronajmout dle smlouvy o ubytování ze dne 14. dubna 2003 měsíčně za částku 7 035 Kč. Z těchto důvodů se domáhala škody spočívající v rozdílu obvyklé úplaty, které by mohla dosáhnout za ubytovací služby a částky, které hradí nájemci bytu po dobu od července 2002 do června 2005.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. ledna 2011 č. j. 22 C 45/2006-85 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. K jejímu odvolání byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 28. června 2011 č. j. 16 Co 207/2011-104. Následně podané dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 161/2012-126, neboť uvedený soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012].
4. Stěžovatelka jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012]. Konkrétně namítala, že
a) odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, když vyloučily odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem,
b) odvolací soud posoudil nesprávně jak běh objektivní, tak i subjektivní promlčecí doby (ať již podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nebo podle občanského zákoníku); námitku promlčení je navíc v posuzované věci nutno posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, a
c) v posuzované věci nelze formalisticky lpět na liteře zákona a nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím ONV o přidělení bytu podmiňovat zrušením tohoto rozhodnutí nebo účastenstvím stěžovatelky v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno.
5. Dovolací soud ve vztahu k námitce a) poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb. nemůže spočívat v pochybeních a nedostatcích, kvůli nimž státní orgán nesprávně vyhodnotil podmínky pro vydání svého rozhodnutí, v důsledku čehož je jím vydané rozhodnutí nesprávné, nemělo být vydáno, příp. mělo být vydáno později, v jiné podobě či za jiných okolností. Pokud jde o námitku b), podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. se právo na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Tato objektivní promlčecí lhůta podle dovolacího soudu již nicméně uplynula, přičemž tento závěr by se uplatnil i v případě, pokud by se její běh odvíjel ode dne, kdy byl předmětný dům v restituci vrácen právní předchůdkyni stěžovatelky. S ohledem na to, že podání žaloby předcházelo devět let nečinnosti ze strany stěžovatelky, dospěl dovolací soud k závěru, že vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení nelze posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. Tento závěr byl zároveň relevantní i ve vztahu k námitce c), kterou se dovolací soud již dál nezabýval, neboť ani její případná důvodnost by neměla vliv na promlčení nároku. Z tohoto důvodu nemohla ani tato námitka založit přípustnost dovolání.
6. Stěžovatelka se domáhá zrušení usnesení dovolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku odvolacího soudu, své námitky ale směřuje zejména vůči prvnímu z nich. Ve své argumentaci uvádí, že nerozumí, proč se dovolací soud zabýval pouze prvními dvěma jejími dovoláním uplatněnými námitkami, a nikoliv i námitkou c), když se stejně tak mohl s poukazem na závěry ve vztahu k námitce b) nezabývat i námitkou a). Dovolací soud dále podle jejího názoru zcela pominul, že nárok na náhradu škody se nemohl promlčet předtím, než škoda vůbec vznikla, jakož i, že napadeným úředním postupem či rozhodnutím ONV byl založen trvající protiprávní stav. Teprve od okamžiku jeho skončení mohla plynout promlčecí lhůta, případně mohla být posuzována zvlášť pro každý dílčí nárok vznikající z protiprávního stavu. Právní závěr, podle něhož v době podání žaloby uplynula objektivní promlčecí lhůta, proto považuje za absurdní a jdoucí proti zdravému rozumu. Navíc jím dochází k popření jejího práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy namítala stěžovatelka především k eliminaci absurdních důsledků zaujatého výkladu běhu promlčecích lhůt. Jestliže by však byl tento výklad shledán ústavně konformním, pak má za to, že využití takovéto absurdní úpravy je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jí neguje její výše uvedené právo. Závěrem označuje za nepřezkoumatelný závěr dovolacího soudu v části, kde se zabýval námitkou a). Dovolací soud v této části nejenže neodstranil nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž se sám vyhnul řešení řady otázek, které stěžovatelka dovolacímu soudu předložila. Měl např. vysvětlit, v čem se skutková a právní situace hodnocená v těchto případech liší od případů, jimiž se v minulosti zabývaly obecné soudy či Ústavní soud.
II.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozsudků a příslušného spisu, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Napadené usnesení se dostatečným a ústavně konformním způsobem vypořádalo se stěžovatelkou předestřenými právními otázkami, na jejichž posouzení závisela přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. Tento závěr se vztahuje na všechny tři jí uplatněné námitky, námitku c) nevyjímaje. Z odůvodnění usnesení je zřejmé, že i kdyby obecné soudy mohly posoudit zákonnost předmětného rozhodnutí ONV jako předběžnou otázku v řízení o náhradě škody, tato skutečnost by neměla vliv na uplynutí objektivní promlčecí doby podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., neboť její běh by se i v tomto případě odvíjel ode dne, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno poškozenému, resp. jeho právnímu předchůdci. Obdobným způsobem vymezuje počátek objektivní promlčecí doby i §32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
9. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že stanovení objektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny by mohlo vést k jeho popření pouze tehdy, pokud by s ohledem na krátkost lhůty znemožňovalo jeho faktické uplatnění. Skutečnost, že se běh doby podle §22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. (resp. dnes podle §32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) odvíjí od doručení rozhodnutí, však takovýto závěr sama o sobě neodůvodňuje. Její délka totiž poskytuje přiměřený časový prostor jak k podání procesního prostředku, jehož prostřednictvím se lze domoci zrušení nezákonného rozhodnutí, tak k rozhodnutí o něm a k následnému uplatnění nároku na náhradu případné škody.
10. O vzniku škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uvažovat pouze za předpokladu, že toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (příp. že jeho nezákonnost byla autoritativně určena jiným způsobem). Pakliže zákon připouští jeho zrušení pouze v určitém řízení, je nezbytné, aby dotčený účastník za tímto účelem včas a řádně využil příslušný procesní prostředek. Jeho nevyužití by totiž znamenalo, že se v případě předmětného rozhodnutí uplatní presumpce jeho zákonnosti, a to bez ohledu na jeho případné vady, jež by jinak byly způsobilé odůvodnit závěr o jeho nezákonnosti. Tím by byl současně znemožněn i vznik škody v právním smyslu, neboť jakýkoliv negativní dopad tohoto rozhodnutí do majetkové sféry dotčeného účastníka by právě v něm měl svůj právní základ.
11. Existence uvedeného prostředku ochrany práva je dnes standardem, v době vydání předmětného rozhodnutí ONV tomu tak ale nebylo a lze mít důvodnou pochybnost, zda se tehdejší vlastník nemovitosti mohl reálně domoci jeho zrušení. Přesto nelze opominout, že tímto rozhodnutím byl založen určitý právní stav nejen ve vztahu k tomuto vlastníkovi, ale i nájemcům, jimž na jeho základě vzniklo právo osobního užívání bytu, později transformované na nájem. Do tohoto právního vztahu mezi soukromoprávními subjekty by mohl soud vstoupit jen na základě zákona, což platí i pro možnost dodatečného zrušení či zneplatnění předmětného rozhodnutí nebo prohlášení jeho nezákonnosti. I kdyby však byla ponechána stranou neméně závažná (ústavněprávní) otázka přípustnosti takovéhoto zásahu do právní jistoty dotčených subjektů, je zřejmé, že žádný takovýto zákon v době rozhodování o žalobě stěžovatelky platný nebyl. Obecné soudy proto musely respektovat presumpci zákonnosti předmětného pravomocného rozhodnutí ONV a dospět tak k závěru, že předmětný nárok nelze stěžovatelce přiznat již s ohledem na to, že není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. Na tomto závěru by přitom nemohl nic změnit ani případný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy.
12. Pokud jde o poslední námitku stěžovatelky, že se dovolací soud vypořádal s její námitkou c) nepřezkoumatelným způsobem, Ústavní soud považuje závěr o tom, že v dané věci nešlo o nesprávný úřední postup ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., za věcně správný, k čemuž postačuje odkázat na příslušnou část odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu