ECLI:CZ:US:2013:3.US.620.11.1
sp. zn. III. ÚS 620/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Pourové, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 č. j. 19 Co 306/2010-175 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 11. 2009 č. j. 33 C 103/2009-104 (podle petitu ústavní stížnosti nesprávně: č. j. 33 C 103/2009-108), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydané v její občanskoprávní věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 33 C 103/2009 se podává následující.
Obvodní soud pro Prahu 6 shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení jednotek, z nichž se skládá specifikovaný bytový dům se stavební parcelou a na určení výše podílů na společných částech tohoto domu (výrok I.), jakož žalobu na určení vlastnictví ke konkretizovaným jednotkám a s nimi souvisejících podílů na společných částech domu a pozemku (výrok II.) a konečně zamítl i žalobu na určení, že jmenovaní žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky vymezených bytových jednotek a k nim náležejících spoluvlastnických podílů na uvedené nemovitosti (výrok III.).
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil s výjimkou výroku II. ve vztahu k prvnímu žalovanému (vůči němuž bylo řízení již dříve zastaveno), a v této části je zrušil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává v přesvědčení, že jí svědčí naléhavý právní zájem na požadovaných určeních a že se soudy s její argumentací dostatečně nevypořádaly; dovozuje, že jí uplatněný procesní postup byl namístě, jelikož dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 7. 2005 č. j. 10 C 192/2001-188 žalovaní ani katastrální úřad "nerespektují". Má dále za to, že ústavní stížností napadené rozsudky vycházejí z "naprosto nedostatečně provedeného dokazování", a že řízení trpí vadou tzv. opomenutých důkazů; obrací pozornost zejména ke zjištěním, resp. jejich absenci, ohledně existence označených bytových jednotek a upozorňuje na skutkové závěry soudů odporující "výpisům z katastru nemovitosti". Posléze stěžovatelka uplatnila i výhrady proti výrokům o náhradě nákladů řízení, a to se zřetelem k tomu, že podle jejího názoru bylo pominuto, že první žalovaný byl účastníkem "pouze jedné žaloby na určení" a nezúčastnil se ani řízení odvolacího; uvádí též, že soudy obou stupňů nezjistily správně, které výroky se jednotlivých žalovaných týkají a kterými mohou být dotčeni.
Ústavní soud vyčkával výsledku řízení o stěžovatelčině dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010 č. j. 19 Co 307/2010-164, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 11. 2009 č. j. 33 C 103/2005-105 o zastavení řízení vůči prvnímu žalovanému, neboť pakliže by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve, než o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud rozhodl, došlo by k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 29 Cdo 1260/2011-208 dovolání odmítl.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud přiléhavě vysvětlil důvody zamítnutí žaloby v podobě nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jestliže směřovala k opakovanému určení k neexistujícím bytovým jednotkám, s následky nezpůsobilosti zápisu do katastru nemovitostí, a základ sporu vycházel z tvrzeného porušení vlastnického práva "v letech 2001-2004", což preventivnímu charakteru určovací žaloby vskutku neodpovídá. V části odpovídající bodu I. výroku soudu prvního stupně jde pak o žalobu na určení právní skutečnosti, již pod rozhodné ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. podřadit nelze očividně. A konečně, oponentura skutkovým zjištěním nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně a postačí odkázat zejména na srozumitelné a obsáhlé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
I v otázce nákladů řízení (kde by podle konstantní judikatury Ústavního soudu musely "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému) stěžovatelka toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jimi užitého práva, nicméně relevantně neuvádí, proč přijaté závěry ohledně povinnosti k náhradě nákladů by měly být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Stěžovatelka tedy zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance již není.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu