ECLI:CZ:US:2013:3.US.624.13.2
sp. zn. III. ÚS 624/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 č. j. 10 To 239/2012-286 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 3. 2012 č. j. 1 T 122/2011-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti podle §277 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 3 Tdo 1215/2012-34 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Uvádí, že svoji původní výpověď "o odcizení vozidla" učinil "rozespalý a v šoku", a upozorňuje na svědecké výpovědi hostů restaurace Hlubina a baru Angel, podle nichž alkoholické nápoje nepil, resp. "vypil dvě skleničky rumu", jakož i na výpověď taxikáře Svatého, podle nějž automobil řídila jeho přítelkyně. Za nezákonné označuje stěžovatel získání záznamu telekomunikačního provozu, na jehož základě došlo ke ztotožnění konkretizovaných svědkyň, a vyslovuje též názor, že z rozboru biologických stop (zkoumání vzorků DNA z aktivovaných airbagů) nelze jednoznačně učinit závěr, kdo se v okamžiku dopravní nehody nacházel na místě řidiče, v důsledku čehož soudy tento důkaz hodnotily účelově v jeho neprospěch.
Obecným soudům posléze stěžovatel vytkl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání coby trestného činu podle §277 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jeho mínění veřejné osvětlení obecně prospěšné zařízení ve smyslu ustanovení §132 tr. zákoníku nepředstavuje. Ve prospěch tohoto úsudku připomíná, že obce z úsporných důvodů po část noci osvětlení vypínají, za což není nikdo trestán, a že předmětná porucha - zapříčiněná poškozením lucerny a zkratem pojistek - nezpůsobila nefunkčnost celého zařízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes poukaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů; zvýšenou pozornost přitom věnoval výpovědím svědků vyznívajícím odlišně od sdělení poškozeného. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly, jestliže konstatovaly, že jeho měněné výpovědi stran odcizení vozidla jsou nevěrohodné, stěžovatelova přítelkyně si na řízení vozidla nevzpomíná, požití alkoholu potvrzuje též znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví toxikologie a jsou k dispozici i svědecké výpovědi Václava Chocholy a zasahujících policistů, jakož i "biologické stopy sňaté z aktivovaných airbagů". V situaci, kdy skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Výtka ohledně nezákonného získání záznamu telekomunikačního provozu postrádá bližší odůvodnění ústavněprávní argumentací a stěžovatel ničeho neuvádí ani k významu, který tomuto důkazu přičítá z hlediska celkového výsledku řízení.
Ústavněprávní deficit nelze shledat ani v závěru obecných soudů, podle nichž veřejné osvětlení obce je obecně prospěšným zařízením ve smyslu §132 tr. zákoníku, což dovodily z jeho významu "z hlediska veřejného zájmu (obecné prospěšnosti) na usnadnění orientace lidí, jejich větší bezpečnosti apod.", přičemž stěžovatel poškozením předmětného stožáru způsobil "výpadek osvětlení celé obce".
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že si je vědom účinků, které má rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb. o amnestii ze dne 1. 1. 2013 na akty napadené ústavní stížností. Stěžovatele však k doložení této skutečnosti příslušným rozhodnutím obecného soudu nevyzýval, jelikož vyšel z předpokladu, že na projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti trvá, když v tomto směru vůči Ústavnímu soudu neučinil dosud žádný úkon, resp. ústavní stížnost podal až po vyhlášení předmětné amnestie (dne 13. 2. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu