ECLI:CZ:US:2013:3.US.626.13.1
sp. zn. III. ÚS 626/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KUKBURG HOLDING a. s., se sídlem Lesní 100, 252 28 Vonoklasy, IČ 630 79 534, zastoupené Dr. Pavlem Randlem, LL.M., advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012 č. j. 22 Cdo 4378/2010-191, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2010 č. j. 28 Co 223/2010-132 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. února 2010 č. j. 4 C 136/2009-85, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. února 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 3. února 2010 č. j. 4 C 136/2009-85 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení, že "je výlučnou vlastnicí pozemku č. parc. X1 společně s jeho součástmi, stavbami - stavebními díly - hnojným platem a jímkou, to vše na pozemcích uvedených ve zjednodušené evidenci PK č. parc. X2 a X3 v katastrálním území Vonoklasy, zapsaných na LV č. X4 u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ" (výrok pod bodem I rozsudku), dále soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby "žalované byla uložena povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení 1.039.500,- Kč" (výrok pod bodem II rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III rozsudku). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. července 2010 č. j. 28 Co 223/2010-132 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku pod bodem III ohledně výše nákladů řízení; ve výrocích pod body I a II a ve zbývající části výroku pod bodem III odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. září 2012 č. j. 22 Cdo 4378/2010-191 odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům byla v dobré víře, že nabývá vlastnické právo i k předmětným konstrukcím, přičemž měla důvodně za to, že dle platného práva a zápisu v katastru nemovitostí se předmětné konstrukce považují za součást nabytých pozemků. Ostatně takový byl i hospodářský účel samotného převodu vlastnického práva k pozemkům na stěžovatelku, neboť ta kupovala pozemky právě s vyhlídkou hospodářského využití předmětných konstrukcí, nikoli přímo pozemků.
Stěžovatelka uvádí, že jednala v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Dle tehdejší evidence katastru nemovitostí totiž předmětné konstrukce nebyly v katastru nemovitostí vedeny jako samostatná nemovitost jiného vlastníka a jejich existence nebyla ani řádně vyznačena v katastrálních mapách. Stěžovatelka tak nemohla rozumně dojít k jinému závěru než, že není-li věc dlouhodobě vedena v katastru nemovitostí jako samostatná věc jiného vlastníka, lze předpokládat, že jde o součást věci hlavní, tj. pozemků, a tedy ji nabývá společně s těmito pozemky. V současné době je přitom na rozdíl od původního záznamu z katastru nemovitostí podle stěžovatelky zjevné, že předmětné konstrukce se nacházejí na pozemcích ve vlastnictví stěžovatelky.
Stěžovatelka je přesvědčena, že jestliže důvodně vycházela z pravdivosti údajů zapsaných v katastru nemovitostí, resp. katastrálních mapách, a na základě těchto informací uzavřela kupní smlouvy k pozemkům a následně bylo soudem zpochybněno její vlastnické právo k předmětným konstrukcím, jež dle zápisů v katastru nemovitostí měly přejít do jejího vlastnictví spolu s pozemky, byla zásadním způsobem narušena její důvěra v rozhodovací činnost orgánů státu, což je jedním ze základních atributů právního státu.
Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy opominuly její dobrou víru v evidenci nemovitostí a zbavily ji vlastnického práva k předmětným konstrukcím, čímž zasáhly do jejího vlastnického práva dle čl. 11 Listiny. Obecné soudy prý dále stěžovatelce odepřely právo na náhradu bezdůvodného bohacení. Stěžovatelka poukazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2002. Obecné soudy prý dále nepřihlédly k judikatuře Ústavního soudu, podle které je rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů nežádoucí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V souzené věci se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně domáhala určení existence dvou právních vztahů či práv, jednak určení vlastnického práva k pozemku st. p. č. X1 v k. ú. Vonoklasy a jednak určení vlastnického práva k hnojnému platu a jímce. Podle názoru odvolacího soudu se žalobkyně domáhala jediného určení, a to určení, že hnojné plato a jímka jsou součástí jejích pozemků.
Žalobkyně však podle odvolacího soudu nemůže se svou žalobou na určení, že hnojné plato a jímka jsou součástí pozemků, na nichž se nachází, být úspěšná, protože tato žaloba je žalobou na určení existence právní skutečnosti, nikoli na určení právního vztahu či práva podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně se podle odvolacího soudu nedomáhala a ani nemohla domáhat určení, že je vlastníkem hnojného plata a jímky, neboť by tím popřela celou svoji argumentaci, že nejde o samostatné věci v právním slova smyslu, ale jen o součást pozemků.
Odvolací soud po zopakování dokazování dovodil, že žalobkyně na rozdíl od žalované nemá nabývací titul k hnojnému platu a jímce, neboť kupní smlouvy ze dne 7. ledna 2008 a ze dne 16. ledna 2008, o které svůj nárok opírá, se týkají jen nabytí pozemků podle pozemkového katastru č. X2 a č. X3, nikoli hnojného plata a jímky. V této souvislosti odkázal odvolací soud na to, že s hnojným platem a jímkou již v minulosti bylo nakládáno jako se samostatnými věcmi, neboť byly předmětem dražby v roce 2007 a jsou zapsány jako stavby na pozemku st. p. č. X1 v k. ú. Vonoklasy v informaci o stavbě, byť bez uvedení vlastníka. Uvedený závěr shledal odvolací soud souladným se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Jestliže tedy žalobkyně není vlastníkem hnojného plata a jímky a vlastníkem těchto staveb je žalovaná, nemohla se žalovaná podle ust. §451 a násl. občanského zákoníku užíváním těchto staveb k uskladnění svého stavebního odpadu na úkor žalobkyně obohatit.
Uvedeným závěrům ve věci jednajících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. září 2012 č. j. 22 Cdo 4378/2010-191 poukázal na to, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou tohoto soudu (sp. zn. 22 Cdo 2250/99, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Protože napadené rozhodnutí neshledal zásadně právně významným, dovolání žalobkyně odmítl.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však Ústavní soud v tomto případě neshledal.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu