ECLI:CZ:US:2013:3.US.63.12.1
sp. zn. III. ÚS 63/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti Ringier Axel Springer CZ a. s., sídlem Praha 7, Komunardů 1584/42, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1289/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 1 Co 44/2011 a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. 66 C 33/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označený nákladový výrok rozhodnutí nalézacího soudu a tamtéž identifikované rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v její občanskoprávní věci.
Městský soud v Praze zamítl žalobu Ing. Lukáše Běhala, jíž se na stěžovatelce domáhal uveřejnění v žalobě formulované odpovědi k článku "KOVBOJOVÉ z Káthmándú - Jak mě drogoví dealeři málem dostali za katr", uveřejněném v časopise Reflex a současně ústavní stížností napadeným výrokem rozhodl tak, že stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze tento nákladový výrok potvrdil, a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 960 Kč.
Nalézací soud dospěl k závěru, že sice nebyly splněny podmínky pro uveřejnění odpovědi ve smyslu ustanovení §10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskového zákona), přiznání náhrady nákladů řízení by nicméně odporovalo dobrým mravům, jelikož stěžovatelka uvedeným článkem zasáhla do osobnostních práv žalobce, a žalobu zamítl jen proto, že navrhované znění odpovědi bylo nepřiléhavé k napadenému skutkovému tvrzení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že inkriminovanou část uveřejněného článku vůbec není možno považovat za skutkové tvrzení ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 a 2 tiskového zákona, pročež polemizuje se závěrem soudu, že bylo zasaženo do osobnostního práva žalobce. Pokud přitom nalézací soud k takovému závěru dospěl, a tento závěr hodlal reflektovat ve výroku o nákladech řízení, aniž by ji s tím seznámil, a dal jí možnost doplnit svá tvrzení a předložit k nim důkazy, porušil (s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2189/09) její právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
K porušení dovolávaného základního práva by v daných souvislostech došlo tehdy, pokud by obecnými soudy zvolená interpretace podústavního práva založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky (o což zde nejde) nebo pokud by byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a tím by představovala nepředvídatelnou aplikační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavně právní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, když soudem vydané rozhodnutí je důsledkem výkladové či aplikační libovůle, resp. postrádá srozumitelné odůvodnění, případně když nákladový výrok není v souladu s tím, co v řízení vyšlo najevo.
Taková situace v dané věci však očividně nenastala.
Nalézací soud adekvátně odůvodnil rozhodnutí aplikovat v dané věci §150 o. s. ř. a odvolací soud se řádně vypořádal (str. 2 odůvodnění) s námitkami stěžovatelky, které ve svém odvolání proti tomuto postupu soudu první instance směřovala.
Zjevně nepřiléhavým je v tomto procesním kontextu odkaz na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2189/09, neboť stěžovatelka přehlíží, že v tamní věci se k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. uchýlil až odvolací soud, zatímco v projednávané věci přikročil k použití moderačního práva již soud prvoinstanční, pročež závěry odkazovaného nálezu do souzené věci přímo dopadat nemohou (viz část právní věty odkazovaného nálezu, dle které je povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. naléhavější "v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 o. s. ř., a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva.").
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu