ECLI:CZ:US:2013:3.US.652.13.1
sp. zn. III. ÚS 652/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, bez právního zastoupení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 149/2012-11 ze dne 5. prosince 2012, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 7 A 13/2012-63 ze dne 26. září 2012, jímž nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. V řízení před Městským soudem v Praze se stěžovatel žalobou domáhal zrušení rozhodnutí České advokátní komory, se sídlem Praha 1, Národní 16, ze dne 3. března 2010 č. j. 545/10, kterým rozhodla o určení advokáta žalobci.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích.
Městský soud v Praze uvedl, že má za to, že spor vyvolaný stěžovatelem v posuzované věci není takové povahy, aby měl vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry, neboť stěžovateli již právní služba poskytnuta byla (o předmětné kasační stížnosti i ústavní stížnosti stěžovatele již bylo rozhodnuto). Konstatoval, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků, přičemž vycházel z toho, jakým způsobem stěžovatel své soudní spory vyvolává a co je jejich podstatou.
Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že usnesení Městského soudu v Praze se dostatečným způsobem vypořádává s konkrétními okolnostmi daného případu, přičemž je konfrontuje s jinými případy soudních sporů vedených stěžovatelem, kde již byla svévolnost a účelovost jejich vedení dříve konstatována.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti trpěl závažnou formální vadou, která zároveň znemožňovala jakékoli hmotněprávní posouzení; nebyla naplněna podmínka podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (stěžovatel musí být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem).
Jak přitom vyplývá z desítek řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal (od roku 2009 jde o téměř 300 podání), takovýto postup zvolil navzdory tomu, že byl opakovaně poučen o této podmínce řízení, resp. o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (srov. např. řízení ve věci návrhu stěžovatele sp. zn. I. ÚS 257/09, IV. ÚS 424/09, II. ÚS 289/11, I. ÚS 783/12).
Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění podmínky povinného právního zastoupení advokátem návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2013
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj