ECLI:CZ:US:2013:3.US.679.09.1
sp. zn. III. ÚS 679/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Tomáše Barčáka, zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2008 č. j. 57 Co 608/2008-63 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. února 2008 č. j. 56 C 95/2007-35, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Zbyňka Ollendera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že si v roce 2005 v prodejně vedlejšího účastníka Zbyňka Ollendera (dříve žalovaného) zakoupil obuv zn. NIKE, kterou byl nucen v záruční době reklamovat pro vadu zboží, která bránila jejímu řádnému užívání. Vedlejší účastník reklamované zboží převzal, ale reklamaci ve třicetidenní lhůtě údajně nevyřídil. Stěžovatel proto písemně odstoupil od kupní smlouvy a vyzval vedlejšího účastníka k vrácení kupní ceny. Protože vedlejší účastník zaplacenou kupní cenu stěžovateli nevrátil, domáhal se stěžovatel svého nároku soudní cestou.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v údajném nerespektování právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 512/05 oběma obecnými soudy, dále v tom, že právní závěr vyvozený obecnými soudy je podle názoru stěžovatele "v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními", neboť stěžovatel se o vyřízení reklamace dozvěděl údajně až po uplynutí třicetidenní lhůty k vyřízení reklamace.
II.
Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 2 151,- Kč a rozhodl dále o povinnosti stěžovatele uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Důvodem zamítavého výroku byl závěr soudu, že třicetidenní lhůta stanovená v §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. marně neuběhla, proto nebyla naplněna poslední věta tohoto ustanovení a jiný důvod k odstoupení nebyl tvrzen.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, k nimž dospěl soud na základě výpovědí žalobce, dvou svědkyň a z listinných dokladů, a souhlasil i s jeho právním závěrem, že stěžovatel uplatnil vadu zakoupené obuvi včas, přičemž vedlejší účastník podle ustanovení §19 zákona č. 634/1992 Sb. vyřídil reklamaci zboží ve lhůtě třiceti dnů, konkrétně dne 10. 5. 2006. Podle názoru odvolacího soudu nelze z dikce citovaného ustanovení dovodit povinnost vedlejšího účastníka předat informaci o vyřízení reklamace ve stanovené lhůtě, ale reklamaci v této lhůtě vyřídit. Z výslechu obou svědkyň bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že stěžovatel byl informován o tom, že vyřízenou reklamaci si může vyzvednout na prodejně vedlejšího účastníka již před uplynutím stanovené lhůty. Jiná dohoda prokázána nebyla.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem uvedená tvrzení a po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné zákonnosti". Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů, ani není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, neboť zasáhnout do rozhodovací činnosti těchto soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Ústavní stížnost proto představuje specifický prostředek, jehož účelem je zabezpečit ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám, nikoli právům jiným, která vyplývají z tzv. podústavního práva.
Podle obsahu ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele založeny na polemice se skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž stěžovatel sám hodnotí jednotlivé důkazy a vyvozuje z nich od soudů odlišná skutková zjištění. Tvrzený nesoulad takto vyvozených skutkových závěrů však sám o sobě porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod nezakládá.
Ohledně námitek stěžovatele, týkajících se údajně nesprávného hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. Ú 23/93, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatele konstatuje, že v projednávané věci neshledal v postupu obou obecných soudů při hodnocení důkazů provedených v průběhu pravomocně skončeného řízení extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry z nich vyplývajícími. V průběhu řízení, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, bylo zjištěno, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda, dle níž se měl stěžovatel informovat o výsledku reklamačního řízení v prodejně vedlejšího účastníka řízení, resp. mu měla být v této prodejně předána vyřízená reklamace před uplynutím stanovené lhůty. Věrohodnost výpovědí obou svědkyň ověřily soudy i z dopisu ze dne 10. 5. 2006, obsahujícího výsledek reklamačního řízení. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku vypořádal i s námitkami stěžovatele vycházejícími ze závěrů rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 512/05.
Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Při hodnocení důkazů musí soudy respektovat zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), tj. hodnotit provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Tato povinnost soudů byla splněna. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku odpovídajícím způsobem reagoval na odvolací námitky stěžovatele, které stěžovatel nyní předkládá Ústavnímu soudu k posouzení.
Obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že v dané věci připadá též v úvahu odmítnout ústavní stížnost z důvodu bagatelnosti, neboť předmětem občanskoprávního sporu byla částka 2.151,- Kč. Odporuje samotné podstatě a účelu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí (u nichž podle v současné době platného o. s. ř. je vyloučen řádný opravný prostředek), byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu