ECLI:CZ:US:2013:3.US.710.13.1
sp. zn. III. ÚS 710/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Emila Brabce, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2010 č. j. 8 Co 321/2010-274 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 25 Cdo 1084/2011-321, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. února 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalovaném JUDr. Jaromíru Hanušovi domáhal náhrady škody ve výši 491.499,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měl žalovaný způsobit tím, že mu jako advokát poskytl právní služby "neúplně a nekvalifikovaně", a v důsledku toho žalobci nebyly vráceny již zaplacené finanční prostředky správci daně podle platebních výměrů v celkové výši 454.599,- Kč; žalobce přitom vynaložil částku 36.900,- Kč na odměnu žalovaného.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. října 2009 č. j. 37 C 72/2007-167 žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o právním zastoupení udělil žalobce plnou moc žalovanému v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 87/2001. Ačkoli žalovaný rozvedl v kasační stížnosti otázku prekluze i skutečnost, že daňová kontrola proběhla až po uplynutí této lhůty, neshledal Nejvyšší správní soud námitku důvodnou. Ústavní stížnost, kterou žalovaný v zastoupení žalobce podal, Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 243/2005. Podle soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že žalovaný při jeho zastupování porušil některou z povinností uloženou mu zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii (ust. §16 odst. 1, 2 a ust. §24 odst. 1 zákona o advokacii). Nejvyšší správní soud i Ústavní soud se podáními žalovaného zabývaly, z čehož je zřejmé, že žalovaný své námitky zmínil a rozvedl natolik, aby otázka prekluze mohla být podkladem pro rozhodování soudů. Není proto naplněna jedna ze základních podmínek pro odpovědnost žalovaného advokáta a není dán ani vztah příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a tvrzenou škodou. K námitce promlčení vznesené žalovaným okresní soud uvedl, že žalobce se o možném vzniku škody dozvěděl doručením rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 16/2004, tj. dne 15. března 2005. Žaloba podaná u soudu dne 12. března 2007, byla proto včasná, neboť dosud neuběhla ani subjektivní dvouletá ani objektivní tříletá promlčecí lhůta ve smyslu ust. §106 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. října 2010 č. j. 8 Co 321/2010-274 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2012 č. j. 25 Cdo 1084/2011-321 jako nepřípustné odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatele je otázkou, zda obecné soudy problematiku poměrně specifického posuzování veřejnoprávních problematik z pohledu rozdílu v posuzování prekluze při vedení jednoho či druhého druhu účetnictví (jednoduchého a podvojného) vůbec dokázaly v řízení o náhradě škody vyhodnotit a současně vyhodnotit i to, v čem spočívalo pochybení žalovaného.
Stěžovatel jako žalobce v řízení o náhradu škody tvrdil, že žalovaný advokát mu poskytl právní služby nekvalifikovaně a neúplně. Pochybení advokáta mělo spočívat zejména v tom, že jím zpracovaná kasační stížnost neobsahovala veškerou argumentaci, kterou žalobce použil již v předchozím řízení v odvolání proti rozhodnutí správce daně i v žalobě ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Advokát prý v rámci kasační stížnosti, tedy podání ryze právního, v rozporu s ust. §103 odst. 1 s. ř. s. nepoukázal na nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a na vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, případně nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Žalobce byl přesvědčen, že kdyby k tomuto pochybení advokáta při podání kasační stížnosti nedošlo, Nejvyšší správní soud by napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy v řízení o náhradu škody nesprávně posoudily odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi advokátem vadnými právními službami, poskytnutými v předchozím řízení ve správním soudnictví.
Obecné soudy rozhodující o náhradě škody prý pochybily zejména tím, že
* nepřihlédly k tvrzení žalobce,
* neprovedly jím navržené důkazy,
* opomenuly žalobní tvrzení a tím nevyhodnotily reálné dopady jednání žalovaného.
Těmito vadnými postupy a na nich založenými rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, měly obecné soudy porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Námitky stěžovatele se pohybují toliko v obecné rovině a ústavní stížnost, kromě námitky porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu tvrzení stěžovatele jako žalobce, neprovedly navržené důkazy, namítá vadné hodnocení provedených důkazů a zpochybňuje rovněž právní posouzení věci ve věci jednajícími soudy.
V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť žalobce neprokázal, že by výkon advokacie nebyl žalovaným činěn řádně, nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu podle ust. §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., a aniž by bylo nutno se zabývat ostatními podmínkami, již z tohoto důvodu bylo třeba žalobu zamítnout. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Protože ústavní stížnost neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu