ECLI:CZ:US:2013:3.US.748.11.1
sp. zn. III. ÚS 748/11
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Bolfa, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 10 A 243/2010-177, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, č. j. 2 As 20/2011-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel původním návrhem Ústavní soud požádal, aby vyslovil, že Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem porušil jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a uvedené rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze tímto zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 1. 10. 2007, č. j. 28242/06-16230. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 19. 6. 2006, č. j. KUOK/56581/2006/OŽPZ, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o vyhlášení rybářského revíru na rybníku Řídeč na pozemcích p. č. X/1, X/2, X/3 zapsaných ve zjednodušené evidenci v katastrálním území Řídeč, Olomouc, podané podle zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství, a rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu bylo potvrzeno.
Dodatečně stěžovatel návrh rozšířil ještě o v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, podaná současně s ústavní stížností.
Stěžovatel je vlastníkem části pozemků (podle jeho údaje cca o 68%) zatopených vodami rybníka Řídeč. Správní úřady vyšly při svém rozhodování z právního názoru, že zatopený pozemek není součástí rybníka a z toho dovodily, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru. Proti rozhodnutí správních orgánů podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 10 Ca 341/2007-69 tak, že správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Jeho rozhodnutí napadl vedlejší účastník - žalovaný správní orgán - kasační stížností, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, č. j. 2 As 18/2010-140, vyhověl, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V tomto rozsudku vyslovil závazný právní názor, podle kterého je rybník vodním dílem, přičemž z ustanovení §2 písm. c) zákona o rybářství ve spojení §55 odst. 1 vodního zákona dovodil, že je stavbou sloužící k zákonem vypočteným účelům a ve smyslu ustanovení §120 odst. 2 občanského zákoníku není součástí pozemku. Poté o věci opětovně rozhodoval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem, jsa vázán právním názorem kasačního soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno shora.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud musí ve své činnosti respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněná ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů, což se promítá rovněž do skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98; N 15/98 SbNU 17), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Podle ustanovení §43 odst. 3 usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jak bylo řečeno, poté, co Nejvyšší správní soud pro nepřípustnost odmítl souběžně (s ústavní stížností) podanou kasační stížnost proti v pořadí druhému rozsudku Městského soudu v Praze, rozšířil stěžovatel svůj návrh i proti tomuto jeho usnesení (ze dne 3. 3. 2011, č. j. 2 As 20/2011-200). Uvádí, že Nejvyšší správní soud takto via facti stvrdil správnost své dřívější argumentace obsažené v původním zrušovacím rozsudku, a tytéž důvody, pro které stěžovatel nyní napadá rozsudek městského soudu, dopadají proto i na toto usnesení. Ústavní soud k tomu konstatuje, že tímto usnesením nebyla řešena žádná meritorní otázka. Má povahu procesního rozhodnutí, kterým se řeší toliko otázka přípustnosti kasační stížnosti za situace, kdy soud nižšího stupně rozhodoval znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno a předmětem posouzení tak může být pouze otázka, zda se neodchýlil od závazného právního názoru kasačního soudu vyjádřeného v jeho zrušujícím rozhodnutí. To se však nestalo a stěžovatel to - logicky - ani netvrdil. V této části byl proto návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ve vztahu k napadenému rozhodnutí o věci samé je podstatou ústavní stížnosti polemika stěžovatele s právními názory Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu České republiky týkající se právní definice rybníku z pohledu toho, zda je rybník jako vodní dílo stavbou a zda součástí rybníka je i zatopený pozemek. Zatímco Nejvyšší správní soud stojí na stanovisku, že rybník je samostatnou stavbou a jako takový není součástí pozemku, z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se stěžovatel snaží dovodit, že tento soud k této otázce zaujímá stanovisko opačné, tedy že zatopený pozemek je součástí rybníka. Tato otázka přitom byla rozhodující pro posouzení věcné aktivní legitimace stěžovatele k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud nemá pravomoc sjednocovat rozporné názory na otázky týkající se výkladu podústavního práva, a to ani v případě rozporu ve výkladu právní otázky mezi dvěma nejvyššími soudními instancemi. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných totiž přichází v úvahu až v případě takových pochybení, která se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" právní posouzení provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich rozhodnutí, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem. To se týká v podstatě i poukazu stěžovatele na rozdílné posouzení téže právní otázky v případě rybníka Babice, který se nachází na zatopených pozemcích, které jsou celé v jeho vlastnictví.
Ústavní soud necítí potřebu se podrobně vyjadřovat k jednotlivým námitkám stěžovatele, které uplatnil již v řízení před kasačním soudem, neboť ten se ve svém rozhodnutí ze dne 7. 10. 2010, č. j. 2 As 18/2010-140, s námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabýval a svůj postup řádně odůvodnil. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého tvrzeného práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Přitom předmětem správní řízení a jeho přezkumu soudem není a ani nemůže být primárně otázka vlastnictví. V řízení, ve kterém se přezkoumává zákonnost správního rozhodnutí, se otázka vlastnická řeší pouze jako otázka předběžná. Nejde tedy o právní otázku pravomocně rozhodnutou. Stěžovatel tak má právní prostředky, aby jí předložil k samostatnému řešení.
K rozdílnému posouzení v případě rybníka Babice a rybníka Řídeč, zmíněnému výše, je namístě zmínit, že i kdyby měl stěžovatel pravdu, že určujícím pro vlastnictví rybníka je vlastnictví zatopených pozemků, pak v případě rybníka Řídeč by šlo o rybník v podílovém spoluvlastnictví. Proto by k podání žádosti o vyhlášení rybářského revíru bylo zapotřebí, aby ve smyslu ustanovení §138 odst. 2 občanského zákoníku nejprve proběhlo jednání podílových spoluvlastníků ohledně jejího podání, neboť by nepochybně šlo o hospodaření se společnou věcí. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 A 243/2010, který si Ústavní soud vyžádal, nic takového nevyplývá. Stěžovatel by tedy nebyl v tomto konkrétním případě věcně aktivně legitimován k podání žádosti ani v případě, že by mu bylo stran spoluvlastnictví rybníka dáno za pravdu, neboť jeho rozhodnutí žádost podat, byť by šlo o rozhodnutí většinového spoluvlastníka, by bylo absolutně neplatným právním úkonem.
Lze tedy uzavřít, že důvody pro zásah ze strany Ústavního soudu v daném případě shledán nebyl. Ústavní soud ověřil, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu