ECLI:CZ:US:2013:3.US.770.13.1
sp. zn. III. ÚS 770/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Obec Bavoryně, se sídlem Bavoryně 8, 267 51 Zdice, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 8 As 51/2012-52 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012 č. j. 10 A 61/2010-88, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. března 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Hořovice, odboru výstavby a životního prostředí ze dne 21. října 2009 č. j. MUHO/24082/2009 byla zamítnuta žádost Obce Bavoryně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o dělení pozemkové parcely č. X v k. ú. Bavoryně, obec Bavoryně. Uvedené rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 6. ledna 2010 č. j. 002199/2010/KUSK, sp. zn. SZ 179830/2009/KUSK REG/Bí zamítl. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje podala stěžovatelka správní žalobu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2012 č. j. 10 A 61/2010-88 žalobu zmítl. Rozhodnutí odůvodnil zejména odkazem na ust. §23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, které stanoví, že stavby se umísťují podle druhu a potřeby tak, aby bylo umožněno jejich napojení na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace. Přitom musí svými parametry, provedením a způsobem připojení vyhovovat požadavkům bezpečného užívání staveb a bezpečného a plynulého provozu na přilehlých komunikacích; jestliže by došlo k dělení pozemků, nebyly by stavební parcely, územním rozhodnutím určené k výstavbě rodinných domů, přímo přístupné z pozemní komunikace. Dále poukázal na ust. §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), podle něhož se považují příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zamění za součást pozemní komunikace. Neexistuje proto žádný důvod, proč by měla být strouha oddělena od komunikace. Nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu a určení sporné hranice mezi pozemky nemají podle městského soudu vliv na rozhodnutí. Námitku stěžovatelky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, neboť žalovaný nekonal místní šetření, považoval městský soud za nedůvodnou, protože z obsahu spisu vyplývá, že místní šetření proběhlo a sama stěžovatelka se jej aktivně zúčastnila.
Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 8 As 51/2012-52 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí navrhované dělení pozemku představuje nakládání vlastníka pozemku s jeho vlastním majetkem. Pokud je státním orgánům zákonem přiznáno oprávnění určitým způsobem omezovat či regulovat nakládání vlastníka, je to vždy odůvodněno veřejným zájmem společnosti, který ospravedlňuje zásah do takovýchto vlastnických práv garantovaných mj. čl. 11 Listiny. Přestože na stěžovatelkou požadované souhlasné rozhodnutí o dělení pozemku není právní nárok, zamítavé rozhodnutí představuje ve své podstatě omezení stěžovatelky v jejích právech nakládat se svým majetkem. Stěžovatelka je toho názoru, že takovéto omezení vlastníka v nakládání s jeho vlastním majetkem je nepřiměřené a neodůvodněné. Přestože stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že vyvlastnění představuje větší zásah do vlastnických práv, poukazuje na rozsáhlost podmínek, které je pro vyvlastnění nutné splnit. Stěžovatelkou navrhované dělení konkrétního pozemku je ve veřejném zájmu, který je představován jak ochranou krajiny, tak ochranou majetku osoby, a který je zachováním stávajícího odvodňovacího systému sledován. Naopak proti stěžovatelce jsou stavěny argumenty o údajném ohrožení práv několika jednotlivců, avšak takovéto ohrožení reálně neexistuje, resp. nebylo prokázáno. Stěžovatelka tak má za to, že zamítavé stanovisko správních orgánů k její žádosti představuje porušení čl. 11 Listiny, neboť všechny argumenty použité soudem i stavebním úřadem jsou (bez ohledu na další) výrazně slabší, než její právo nakládat s vlastním majetkem a veřejný zájem, který je tím sledován.
Stěžovatelka uvádí, že od počátku namítala nedostatečné zjištění skutkového stavu a neprovedení potřebných místních šetření. Přesto je napadené rozhodnutí o její kasační stížnosti postaveno fakticky na tvrzení, že je třeba zajistit napojení z komunikace na předmětný pozemek ve smyslu ust. §12 odst. 1 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Kdyby však správní orgány, resp. soudy provedly řádné místní šetření, zjistily by, že tento argument je zcela nepřípadný, protože na předmětný pozemek pí. Hůrkové je již několik let postaven vjezd v jiném místě a stávající vjezd, jímž argumentují oba účastníci, je vjezdem druhým. Nejde tedy o vjezd na pozemek, který plní funkci jediného přístupu a celá argumentace obou účastníků je následkem této skutečnosti zcela nepřiléhavá.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky, které uplatnila již v předchozím řízení. Nejvyšší správní soud na tyto námitky reagoval a dostatečným a přesvědčivým způsobem se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. V otázce návrhu stěžovatelky na rozdělení pozemku přisvědčil Nejvyšší správní soud Městskému soudu v Praze a konstatoval, že základním důvodem, proč nebylo žádosti vyhověno, byla následná nepřístupnost pozemků s rodinnými domy z pozemní komunikace. Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatelky, že místní šetření skutečně provedl správní orgán prvního stupně, nikoli žalovaný jako odvolací orgán. Tato okolnost, uvedl Nejvyšší správní soud, však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se vyjádřil rovněž k námitce stěžovatelky ohledně neaplikovatelnosti ust. §12 odst. 1 písm. c) zákona o pozemních komunikacích na právní věc stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitka stěžovatelky ohledně dělení pozemků není logická, neboť rovněž může dojít k prodeji celého pozemku parc. č. X, přičemž tato námitka nemá oporu v odůvodnění rozsudku městského soudu. Městský soud žalobu nezamítl proto, že by snad stěžovatelka měla mít větší šanci odprodat nově oddělený pozemek třetí osobě než je tomu v případě nerozděleného pozemku. Nejvyšší správní soud proto opakovaně potvrdil, že rozdílné názory na zaměření hranic pozemků paní Hůrkové či na respektování stružky pro odtok vody nelze řešit rozhodnutím o oddělení části pozemku dosud tvořícího komunikaci.
Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu