ECLI:CZ:US:2013:3.US.791.13.1
sp. zn. III. ÚS 791/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jan Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele WIND TECHNOLOGY, a. s., se sídlem v Kamenickém Šenově, Tyršova 593, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze, Oldřichova 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2012 č. j. 5 As 111/2012-41 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2011 č. j. 11 A 12/2011-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 3. 11. 2010 č. j. 95215/ENV/101151/540/10, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 8. 2010 č. j. ČIŽP/46/OOP/SR01/0707998.078/10/HPP, jímž byla stěžovateli podle §66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), "zakázána veškerá stavební činnost vlastními prostředky i prostřednictvím najatého subjektu v souvislosti s výstavbou 2 větrných elektráren včetně přípojky na VN na pozemku par. č. X v katastrálním území Větrov u Krásného Lesa", a to do doby pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky podle ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. ze zákazů stanovených v ustanovení §50 odst. 1 a 2 téhož zákona. Z odůvodnění se podává, že městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu námitek, jež stěžovatel uplatnil (podle soudu toliko v obecné rovině), přičemž dospěl k závěru, že úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí žalovaného mají oporu ve spisu a jsou v souladu se zásadami logického uvažování; stěžovateli též vysvětlil důvody, pro které nedoplnil dokazování o výslechy svědků, které navrhl.
Proti tomuto rozsudku směřující kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl. Opodstatněnou neshledal námitku tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí; městský soud se stěžovatelem tvrzenými skutečnosti (o neprokázání výskytu tetřívka obecného v předmětné lokalitě) zabýval, a též se řádně vypořádal s tím, proč neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. K námitce rozdílného postupu správního orgánu v obdobných věcech, jakož i k námitce šikanózního postupu správních orgánů soud uvedl, že nebyly stěžovatelem řádně uplatněny v podané žalobě, a tudíž jde podle §104 odst. 4 s. ř. s. v této části o kasační stížnost nepřípustnou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svých práv dle čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tvrzením, že orgány ochrany životního prostředí "jednaly v této kauze v rozporu s platnými právními předpisy, svým jednáním uvedly stěžovatele v omyl a jejich jednáním vznikla stěžovateli škoda", avšak Nejvyšší správní soud se bez bližšího zdůvodnění touto námitkou věcně nezabýval (s argumentem, že nebyla uplatněna v podané žalobě). Namítaje porušení zásady rovnosti a porušení důvěry v právo (principu legitimního očekávání) stěžovatel dále tvrdí, že soudy pominuly též jeho tvrzení o bezdůvodném rozdílném rozhodování správního orgánu ve skutkově obdobných případech, když toliko "paušálně uvedly, že rozhodnutí o jiných výjimkách nezakládá povinnost ... v jiném konkrétním případě rozhodnout stejným způsobem", čímž "napomohly potvrzení nezákonnému a protiústavnímu postupu správních orgánů". Městský soud pak podle stěžovatele pochybil tím, že věc neposuzoval v co "nejširší míře", oproti tomu spisový materiál označil za dostatečný, nepřihlédl k jeho věcným námitkám a "nepřezkoumal ani rozhodování v jiných věcech". Konečně i postup Nejvyššího správního soudu stěžovatel označuje za formální, jenž "není schopen zabránit vydání nezákonného a protiústavního rozhodnutí", a správním orgánům vytýká, že vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jakož i to, že ve věci nebyl prokázán veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny, který by byl "důvodný pro omezení jeho vlastnického práva".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel, dovolávajíce se ochrany se zřetelem k čl. 11 Listiny, nemůže v dané věci založit svoji kritiku proti rozhodnutím správních soudů logicky na jiném základě, než na současně dovolávaném porušení zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Činí tak zejména tvrzením (viz též níže), že soudy pominuly (adekvátně neuvážily) okolnosti, jež měly být rozhodné pro posuzování výstavby čtyř větrných elektráren, resp. při rozhodování o zákazu této stavební činnosti.
Právo dle čl. 36 Listiny však stěžovateli očividně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení jak v řízení správním, tak řízení soudním, proti rozhodnutí žalovanému mu byly k dispozici právní prostředky k ochraně jeho práv (žaloba, kasační stížnost), které využil, a oba soudy se jím vznesenými námitkami v rozsahu, jenž jim adresoval, zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - co do právního posouzení věci - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladových standardů, jež jsou v nauce a v soudní praxi respektovány, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Oba soudy v posuzované věci aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo a v ústavní stížností napadených rozhodnutích se vypořádaly (v rozsahu vymezeném podanými návrhy) s námitkami, jež jim stěžovatel směřoval. Nejvyšší správní soud pak s obšírnou a přesvědčivou argumentací doložil, proč není rozhodnutí městského soudu zatíženo vytýkanou nepřezkoumatelností, což platí zejména ve vztahu k námitkám (posléze vtěleným i do ústavní stížnosti) ohledně důvodů žaloby, jež se ve svém důsledku zjevují v rozsahu, v jakém může správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu věcně přezkoumávat a v jakém posléze podrobí výsledek jeho posouzení i kasační soud. Stěžovateli rovněž řádně (a v rovině procesního práva očividně správně) vysvětlil, proč se v řízení o kasační stížnosti až nyní uplatněnými námitkami proti rozhodnutí správního orgánu nezabýval, resp. zabývat nemohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V řízení o ústavní stížnosti jde o ochranu základních, ústavně zaručených práv, jimž se ochrany nedostalo před jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud však pravidelně připomíná, že svoji ingerenci - z logiky věci - pokládá za přípustnou tehdy, jestliže sám postižený k ochraně těchto práv přiměřeně působí.
Posouzení, zda podaný žalobní návrh naplňuje zákonné požadavky §71 s. ř. s. co do rozsahu žalobních bodů [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] je věcí obecného soudu a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší z hlediska principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti státních orgánů do tohoto procesu zasahovat a přehodnocovat jeho závěry, ledaže by šlo o hodnocení zcela zjevně extrémní, resp. bylo výrazem rozhodovací libovůle.
To však v dané věci přesvědčivě dovodit nelze.
Přezkoumaly-li na tomto základě soudy žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu v žalobě uplatněných námitek, jež stěžovatel upřesnil, resp. doplnil až v podané kasační stížnosti (čímž stížnost v této části učinil nepřípustnou - viz §104 odst. 4 s. ř. s.), není důvodu jejich adekvátně zdůvodněnému úsudku připínat zjevnou nesprávnost či usuzovat, že by mohlo jít o hodnocení, jež vykazuje znaky neúplnosti, resp. nepřezkoumatelnosti a je tím zatíženo ústavněprávně relevantní libovůlí (viz výše).
Je též zjevné, že oba správní soudy nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel ve svých návrzích dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", v důsledku čehož vnímá jejich postup jako formální a výsledek řízení jako nespravedlivý, nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině sporu, jestliže ani zde není žádného důvodu k závěru, že by soudy při přezkoumání skutkového stavu, v jakém byl správním orgánem zjištěn (jmenovitě ohledně výskytu chráněného druhu tetřívka obecného), zjevně, resp. svévolně pochybily, dospěly-li k závěru, že skutková zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech a své skutkové závěry, jež byly na jejich základě přijaty, stěžovateli ústavně přijatelným způsobem odůvodnily; totéž platí i ve vztahu ke stěžovatelem navrženým důkazům, k jejichž provedení městský soud nepřistoupil.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu