ECLI:CZ:US:2013:3.US.815.13.1
sp. zn. III. ÚS 815/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Janou Horákovou, advokátkou se sídlem Žďárská 18/422, 184 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012 č. j. 58 Co 448/2012-438 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. května 2012 č. j. 25 Nc 24/2009-396, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, kterými podle jeho názoru byla porušena základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 33 odst. 1, odst. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 14 odst. 2, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1, odst. 2, čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Ústavní stížností stěžovatel napadá rozhodnutí soudů, které nevyhověly jeho návrhu, jímž se domáhal, aby soud udělil souhlas k tomu, aby sedmiletá nezletilá dcera stěžovatele K. "uskutečňovala základní vzdělávání v základní škole s rozšířenou výukou jazyků se sídlem P. a později v základní škole se sídlem v P".
Napadená rozhodnutí údajně porušila právo stěžovatele podílet se na výchově a usměrňování dítěte při výkonu jeho práv odpovídajících jeho schopnostem a právo dítěte tuto rodičovskou péči přijímat a právo na vzdělání. Obecné soudy prý rovněž porušily právo na spravedlivý proces, náležející stěžovateli i jeho dítěti.
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že se se svou bývalou manželkou nemohl shodnout na výběru vhodné základní školy pro jejich dceru, proto se se svým návrhem obrátil na soud. Stěžovatel podal v této věci i dva návrhy na nařízení předběžného opatření vzhledem k tehdy aktuálnímu nástupu dcery do první třídy základní školy. Oba tyto návrhy byly soudem zamítnuty, přičemž nezletilá K. začala i přes nesouhlas stěžovatele navštěvovat Základní školu na P., kam ji zapsala její matka.
Hodnocení úrovně a kvality školní výuky v Základní škole O., vycházející ze zprávy České školní inspekce, je podle názoru stěžovatele neobjektivní, naopak z této zprávy lze zjistit závažné nedostatky. Mezi kvalitou obou výše označených základních škol je prý tak zjevný nepoměr. Podle mínění stěžovatele je již od výuky na základní škole nutné trvat na tom, aby dítě své schopnosti a vlohy rozvíjelo jen na nejkvalitnějších výběrových školách tak, aby vzdělání mohlo dovršit na vysoké škole.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl návrh stěžovatele na změnu stávající školy nezletilé, neboť z výsledků důkazního řízení dospěl k závěru, že k takovému zásahu není důvod a není rovněž v zájmu nezletilé K. Rodiče se o zápisu své dcery do Základní školy s rozšířenou výukou jazyků O. dohodli v květnu 2011 před Orgánem sociálně právní ochrany dětí Městské části pro Prahu 10. Výuka anglického jazyka je zavedena v obou srovnávaných základních školách v první a druhé třídě v přibližně stejném rozsahu, pro Základní školu O. hovoří snadnější dopravní dostupnost a kratší vzdálenost od místa trvalého bydliště nezletilé K., jakož i současná dobrá adaptace nezletilé na prostředí a kolektiv této školy.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž zdůraznil, že ve svém rozhodování soud prvního stupně vycházel ze stanovisek obou rodičů, kolizního opatrovníka, zabýval se porovnáním učebních programů obou škol, schopností nezletilé a dopravní dostupností škol. Zdůraznil rovněž srovnatelnou úroveň obou škol, z nichž ani jednu nelze označit za výběrovou v pravém smyslu toho slova.
V projednávané věci rozhodovaly obecné soudy podle ustanovení §49 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), neboť výběr školy, kterou měla jejich nezletilá dcera navštěvovat, je bezesporu "podstatnou věcí" či "podstatnou záležitostí", kterou by měli oba rodiče především řešit vzájemnou dohodou. Nedohodnou-li se, musí tuto otázku rozhodnout soud.
III.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska své pravomoci, vyplývající z článku 87 Ústavy ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel označuje za porušení jím označených práv především skutečnost, že jeho návrhu na změnu stávající základní školy nezletilé K. nebylo vyhověno. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obou obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho názoru, že jím navržená změna základní školy nezletilé je vhodnější, kvalitnější, než ta stávající. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje stejné argumenty, s nimiž se již oba obecné soudy zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Tvrzení stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod se tak pouze snaží argumenty stěžovatele posunout do ústavněprávní roviny, i když svou podstatou jde o polemiku skutkovou.
Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů limitován svým ústavním zakotvením v systému soudní moci. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné v úvahu přicházející interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, by takové rozhodnutí bylo možné považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Oba obecné soudy se nepochybně řádně zabývaly jak tvrzenými předpoklady nezletilé K. ke studiu, tak i dalšími možnostmi jejího vzdělávání v rodiči vytčeném zaměření.
Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že nadání či nadprůměrné schopnosti konkrétního dítěte je možné a přínosné podporovat již od jeho nejútlejšího věku, avšak jeho skutečné vlohy či nadání ke konkrétním oborům činnosti je však možné na počátku základní školní docházky jen velmi těžko objektivně identifikovat. Z tohoto důvodu ostatně jsou žáci základních škol podrobováni výběrovým testům, v daném případě ke studiu cizích jazyků, s možností využití jejich schopností od 3. třídy základní školy.
Ústavní soud souhlasí s apelem vysloveným v rozhodnutích obecných soudů na oba rodiče, aby zatěžující spory v otázce dalšího vzdělání jejich dcery na základní škole nesloužily v konečném důsledku jen k prosazení jejich vlastních postojů či zájmů; prvořadý je zájem jejich nezletilé dcery.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí obecných soudů porušovala základní práva stěžovatele nebo nezletilého dítěte.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vladimír Kůrka v.r.
předseda senátu Ústavního soudu