ECLI:CZ:US:2013:3.US.881.12.1
sp. zn. III. ÚS 881/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Dov Schiffa, zastoupeného Mgr. Alenou Najgebaurovou, advokátkou AK se sídlem Sochařská 318/6, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 26 Cdo 266/2010-79, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009 č. j. 64 Co 413/2008 - 63 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. března 2008 č. j. 5 C 173/2007 - 31, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. března 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2011 č. j. 26 Cdo 266/2010 -79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009 č. j. 64 Co 413/2008 - 63, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. března 2008 č. j. 5 C 173/2007 - 31, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. března 2008 č. j. 5 C 173/2007 - 31 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení, že žalovaná Kateřina Vozková je povinna hradit za nájem bytu ve čtvrtém podlaží domu č. p. X v P., částku 11 700,- Kč (100,- Kč/l m2) měsíčně, splatnou vždy do patnáctého dne v měsíci, za který je nájem hrazen, a to od 31. srpna 2007 do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 100,- Kč/l m2 měsíčně, a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 294 293,- Kč s příslušenstvím. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009 č. j. 64 Co 413/2008 - 63 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v rozsahu požadovaného určení, že žalovaná je povinna platit nájemné ve výši 11.700,- Kč měsíčně i v období od 1. října 2008, zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, jinak bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzeno. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 54.086,- Kč.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. prosince 2011 č. j. 26 Cdo 266/2010-79 jako nepřípustné odmítl. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. března 2008 č. j. 5 C 173/2007 - 31 dovolací soud zastavil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy vydaly rozhodnutí, která jsou v rozporu s právem stěžovatele vlastnit majetek a zejména s garancí toho, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Zároveň prý obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, resp. jeho právo domáhat se svého práva u soudu, který je povinen o těchto právech rozhodnout.
Stěžovatel je přesvědčen, že právní konstrukce, že až podání žaloby zakládá právo žalobce proti žalovanému, není správná, a to i s ohledem na existující judikaturu, která byla v tomto směru známá již od roku 2003 a která se opírá o základní principy občanského práva. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí soudu, kterým je nalezena výše nájemného, nemá charakter konstitutivního rozhodnutí. Pokud soudy argumentují tím, že o výši nájemného za dobu minulou nelze rozhodovat s odkazem na konstitutivní charakter rozhodnutí, ani v tomto případě podle stěžovatele nelze s názorem soudu souhlasit. Konstitutivní rozhodnutí zakládá právní vztah (právo či povinnost), který zde v době právní moci rozhodnutí nebyl. Dle názoru stěžovatele však toto právo (a na druhé straně povinnost) zde existují již inherentně v samotné podstatě nájemního vztahu, přičemž nejméně od roku 2003 prý tento princip publikoval i Ústavní soud.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že nepovažuje za správný závěr obecných soudů, že ode dne účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. nelze přiznat zvýšení nájemného, neboť jednostranné zvýšení nájemného již připouští uvedený zákon.
Stěžovatel namítá, že řízení před obecnými soudy trpí procesními vadami, které mají za následek porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele v celém rozsahu a tento závěr odůvodnil tím, že po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, avšak nikoli zpětně za období, které uplynulo od 1. ledna 2007. Soud se však prý vůbec nezabýval tou částí žalobního návrhu, jíž se stěžovatel dožadoval zaplacení částky 294.293,- Kč, jakožto rozdílu mezi nájemným, které mělo být dle názoru stěžovatele placeno a které bylo skutečně hrazeno v období tří let před podáním žaloby. Toto období zahrnuje dobu od 30. srpna 2004 do 30. srpna 2007. Převážná část tohoto období spadá do doby před účinností zákona č. 107/2006 Sb., tudíž se na nárok vzniklý v oné době tento zákon vztahovat nemůže.
Vzhledem k tomu, že celý nárok stěžovatele se týká doby před vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (žalovaná se z bytu odstěhovala na konci září 2008), nemá prý mít toto stanovisko na posouzení případu žádný vliv. V opačném případě by bylo zasaženo do právní jistoty a legitimního očekávání stěžovatele a tedy i do jeho práva na spravedlivý proces. Takovýto postup obecných soudů by byl v evidentním rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud by prý Ústavní soud vydával závazná rozhodnutí, která byla nesprávná, je třeba vyvodit odpovědnost za taková pochybení dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť by šlo o nesprávný úřední postup.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dne 28. dubna 2009 přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st. 27/09 (publikované pod číslem 136/2009 Sb., dále jen "Stanovisko"). Toto Stanovisko bylo uveřejněno s právní větou:
I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Předmětem posouzení pléna byly dvě otázky, které spolu úzce souvisely: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) existence nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jeho subsidiarita.
Ve Stanovisku dalo plénum Ústavního soudu jednoznačně najevo, že "zvyšování nájemného soudním rozhodováním bylo zcela mimořádným prostředkem, jehož použitelnost Ústavní soud podmínil nemožností zvyšovat nájemné podle zvláštní právní úpravy", kterou následně představoval zákon č. 107/2006 Sb., jenž umožnil pronajímatelům od 1. ledna 2007 jednostranně zvýšit nájemné způsobem a v rozsahu v zákoně stanoveným. Z uvedeného vyplývá, že v duchu tohoto Stanoviska mohla být žaloba pronajímatele vůči nájemci úspěšná pouze tehdy, byla-li podána nejpozději do 31. prosince 2006.
V projednávané věci stěžovatel podal žalobu po nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., a domáhal se jí stanovení konstitutivní povinnosti žalované platit nájemné v jiné (vyšší) částce za m2 bytu, než jak připouštěl zákon, a to v období od 31. srpna 2007 do 30. září 2008 a v souvislosti s tímto zvýšením žádal doplatek za období před podáním žaloby, a to od 30. srpna 2004 do 30. srpna 2007.
Soudy obou stupňů vyložily, že takovéto právo stěžovateli vůči žalované nájemkyni nepřísluší. Stěžovateli (respektive jeho právní zástupkyni) je Stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 známo. V jeho rámci se obecné soudy posuzující stěžovatelovo žalobní žádání pohybovaly. Zvýšení nájemného od 1. ledna 2007 (v dané věci dle žalobního návrhu od 31. srpna 2007 do 30. září 2008) tak přiznat nemohly s ohledem na shora citovaný zákon, stejně tak jako nemohly zvýšit nájemné za období před podáním žaloby (od 30. srpna 2004 do 30. srpna 2007).
Ústavní soud uzavírá, že právní závěry obecných soudů jsou zcela v souladu s výše citovaným Stanoviskem pléna Ústavního soudu, kterým je při svém rozhodování vázán i třetí senát Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu