ECLI:CZ:US:2013:3.US.914.13.1
sp. zn. III. ÚS 914/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. Z., právně zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1317/32, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 1. 2012 sp. zn. 4 T 250/2011, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. 10 To 85/2012 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1396/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") v záhlaví označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku; za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Uvedených trestných činů se stěžovatel dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil (zkráceně řečeno) tím, že dne 24. 3. 2011 v obci Bozkov napadl slovně a poté i fyzicky B. L., s cílem zabránit mu v další úpravě účelové komunikace. Stěžovatel uchopil poškozeného za krk do tzv. kravaty, přičemž mu vyhrožoval zabitím, pokud "nepřestane poškozovat jeho majetek". Tímto útokem stěžovatel dle zjištění okresního soudu poškozenému způsobil zejména zranění krční páteře s omezením hybnosti hlavy, v jehož důsledku musel poškozený po dobu přibližně tří týdnů nosit na krku fixační límec a zůstat v pracovní neschopnosti.
V záhlaví označeným usnesením ze dne 12. 4. 2012 Krajský soud v Hradci Králové zamítl odvolání stěžovatele podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod dle §256 odst. 1 písm. g) tr. řádu, tzn., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 28. 11. 2012 dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §256i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že v jeho trestní věci nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a byla porušena zásada vyhledávací. Orgány činné v trestním řízení se soustředily toliko na shromažďování důkazů v neprospěch stěžovatele, zatímco důkazům v jeho prospěch nevěnovaly dostatečnou pozornost. Stěžovatel poukazuje na to, že incidentu, v němž je obecnými soudy spatřován trestný čin, byl přítomen také jeho otec, Š. Z. starší. Dle názoru stěžovatele mělo právě svědectví jeho otce tvořit základ skutkových zjištění soudu. Považuje za zcela nesprávné, pokud obecné soudy tohoto svědka odmítly vyslechnout proto, že by se tento svědek sám vystavil nebezpečí trestního stíhání. Tím dle stěžovatele obecné soudy, konkrétně soud odvolací, nepřípustným způsobem předjímaly obsah neuskutečněné svědecké výpovědi a fakticky svědka zastrašovaly možností jeho trestního stíhání. V důsledku opomenutí výslechu otce stěžovatele se celé dokazování stává neúplným a nemůže být vzato za základ výroku o vině.
Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti také o objektivitě výsledků znaleckého zkoumání zranění poškozeného. Dle názoru stěžovatele obecné soudy založily svá skutková zjištění výhradně na znaleckém posudku vypracovaném MUDr. Pleskotem, zatímco svědeckou výpověď lékaře, který poškozeného ošetřil přímo po uvedeném incidentu, soudy k důkazu neprovedly, obdobně jako výpovědi zasahujících policistů. Policií věc nebyla náležitě zdokumentována. Rovněž výpověď svědka Doubka je nesprávně hodnocena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení, že toliko oprávněně bránil svůj majetek před poškozováním. Poškozený vícekrát porušoval vlastnické právo stěžovatele k jeho pozemkům. Nebylo náležitě hodnoceno, že rovněž poškozený stěžovateli vyhrožoval násilím. Není nadto povinností stěžovatele jako obviněného dokazovat, že se poškozený na jeho pozemku pohyboval protiprávně. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem došlo v původním řízení k porušení zásad uvedených v §2 odst. 5 tr. řádu a zejména k porušení principu in dubio pro reo.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Vyjádření obecných soudů byla stručná a v zásadě toliko odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků proti napadeným rozhodnutím neobsahovala novou skutkovou či právní argumentaci, považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice. K posouzení ústavní stížnosti byl dále vyžádán spis vedený u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 250/2011.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance trestního řízení. V projednávané věci stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá množství výhrad týkajících se způsobu, jímž bylo před obecnými soudy vedeno dokazování. Polemizuje s verzí skutkového děje, k níž obecné soudy po provedeném dokazování dospěly. Na základě námitek tohoto druhu by Ústavní soud mohl do pravomoci trestních soudů kasačně zasáhnout jen tehdy, pokud by shledal očividný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, dostupná ve veřejné elektronické databázi NALUS), eventuálně, pokud by přisvědčil tvrzení stěžovatele, že obecné soudy bezdůvodně odmítly provést některý z důkazů, který byl pro závěr o vině obžalovaného trestným činem v daném konkrétním případě zcela zásadní a neopomenutelný (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02 a mnohá další). V projednávané věci však Ústavní soud pochybení takového rázu neshledal.
Z hlediska základních zásad trestního řízení a ústavních zásad spravedlivého procesu jde především o otázku, zda v dané věci nedošlo k porušení nestrannosti při výběru relevantních důkazů, tzn. zda z okruhu důkazů nebyly nedůvodně vyloučeny, resp. přehlédnuty důkazy zjevně ospravedlňujícího rázu. Ústavní soud v projednávané věci konkrétně zkoumal, zda lze vadu dokazování spatřovat v tom, že obecné soudy neprovedly výslech otce stěžovatele, Š. Z. st. a policistů, kteří zasahovali na místě činu.
Orgány činné v trestním řízení mají povinnost objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti svědčící v jeho prospěch (srov. §2 odst. 5, §164 odst. 3 tr. řádu). Tu je ovšem třeba zdůraznit, že ospravedlňující charakter určitého důkazu (získané informace) lze stanovit teprve na konci trestního řízení; v jeho průběhu lze takový charakter konkrétního důkazu jen s určitou mírou pravděpodobnosti odhadovat. Uvedenou zásadu však zejména nelze zaměňovat s povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům obžalovaného, např. pokud jde o návrhy důkazů, jejichž nepatrná relevance pro objasnění věci je dostatečně zřejmá ze spisového materiálu shromážděného v přípravném řízení. Není v rozporu s trestním řádem ani s ústavními garancemi, pokud nalézací soud odmítne provést výslech určitého svědka proto, že z úředních záznamů dle ustanovení §158 tr. řádu vyplývá neschopnost či neochota takového svědka cokoli relevantního o předmětu řízení vypovědět. Opačný výklad by upíral jakýkoli význam procesnímu institutu tzv. podání vysvětlení, jež v rané fázi řízení právě umožňuje shromáždit podklady pro vymezení okruhu svědků, jejichž výpověď by mohla podstatným způsobem přispět k objasnění věci v pozdějších procesních stadiích.
V projednávané věci proto lze akceptovat argumentací odvolacího soudu uvedenou na str. 3 napadeného usnesení. Za situace, kdy celá řada důkazů svědčí spolehlivě o vině stěžovatele a vyvrací jeho obhajobu (zejména znalecký posudek z oboru soudního lékařství, výpověď svědků Ulvra, Doubka, Vorlové, výsledky vyšetřovacího pokusu atd.), jeví se již výslech Š. Z. st. jako nadbytečný. Výslech tohoto svědka by, s přihlédnutím ke všem okolnostem (včetně markantního poměru tohoto svědka k věci), nemohl na učiněných skutkových zjištěních nic změnit. Soud odvolací přitom odkazuje na úřední záznam o podaném vysvětlení tohoto svědka, jenž ani v přípravném řízení nic podstatného k průběhu konfliktu nevypověděl, přestože se jej okrajově zúčastnil. Obdobně lze odkázat na argumentaci odvolacího soudu pokud jde o výslech policistů Šebesty a Hrabčáka, kteří nebyli očitými svědky incidentu.
Dle názoru Ústavního soudu nelze obecně takovýto postup považovat za neslučitelný se zásadami spravedlivého procesu. Je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily prováděním zjevně nadbytečných důkazů průtahům v řízení. Z hlediska celkové spravedlnosti a ústavnosti trestního procesu má v projednávané věci význam i to, že stěžovatel důkazy, o nichž se v ústavní stížnosti zmiňuje, navrhl až v rámci svého odvolání.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu