ECLI:CZ:US:2013:3.US.92.12.1
sp. zn. III. ÚS 92/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vilíma, právně zastoupeného Mgr. Petrem Faltusem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 1 ZT 331/2011, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 11. 2011 sp. zn. 20 Nt 257/2011 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 sp. zn. 44 To 705/2011, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 9 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných ústavním pořádkem. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo dojít k porušení ústavně garantovaných zásad spravedlivého procesu a práva na obhajobu dle článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2, 3 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo usnesením policejního komisaře Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha III, SKPV, OOK, ze dne 14. 9. 2011 č. j. ORIII-15665-196/TČ-2010-001376 a ze dne 2. 11. 2011 č. j. OR1II-15665-309/TČ-2010-001376, zahájeno dle §160 odst. 1 tr. řádu a dle §160 odst. 1, 5 tr. řádu trestní stíhání stěžovatele pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku v pokračování dle §116 tr. zákoníku, dílem spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jež však byla zamítnuta v záhlaví označeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 14. 12. 2011.
Po zahájení trestního stíhání byl stěžovatel v postavení obviněného policejním orgánem zadržen. Na základě návrhu státního zástupce dle §77 odst. 1 tr. řádu byl následně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 11. 2011, č. j. 20 Nt 257/2011 vzat do vazby dle §68 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Obvodní soud dalším výrokem svého rozhodnutí nepřijal slib stěžovatele dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 č. j. 44 To 705/2011.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel (stručně řečeno) namítal, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání neodpovídá zákonným požadavkům, neboť v popisu skutku, pro nějž je trestní stíhání zahájeno, není žádným způsobem vyjádřena subjektivní stránka trestného činu. Vzhledem k tomu, že proti stěžovateli nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, došlo i k následnému uvalení vazby v rozporu se zákonem. Stěžovatel dále namítal, že v řízení o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby došlo k porušení zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, neboť stěžovatel ani jeho obhájce nebyli seznámeni s důvody, pro něž bylo jeho vzetí do vazby navrhováno. Stěžovatel dále polemizuje s názorem soudu prvého stupně o existenci důvodů vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu; stěžovatel má za to, že obecný soud opírá svůj závěr o existenci tohoto vazebního důvodu toliko o skutečnost, že stěžovateli hrozí poměrně citelný trest odnětí svobody. Vznáší dále řadu skutkových námitek, pokud jde o závěry obecných soudů, zda jej trestná činnost finančně saturovala, případně zda zná svědky, kteří v době, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, nebyli dosud vyslechnuti.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
V řízení o individuální ústavní stížnosti Ústavní soud rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávané věci je z odůvodnění napadených rozhodnutí a z dalších k ústavní stížnosti přiložených listin patrno, že stěžovatel ve svém návrhu toliko opakuje argumenty a námitky, s nimiž se již podrobně vypořádal Městský soud v Praze v napadeném usnesení. Z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 1 ZT 331/2011 jasně vyplývá, že policejní orgán velmi podrobně popsal jednotlivé skutky, resp. dílčí útoky tvořící trestný čin, pro nějž je stěžovatel stíhán. Tato trestná činnost měla spočívat (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel spolu s dalšími osobami nakupoval odcizená vozidla, u nichž záměrně nechal změnit identifikaci (mezinárodní poznávací značku, registrační značku, VIN atd.) a pak tato vozidla přihlašoval na příslušných správních orgánech na další osoby a obstarával jako zprostředkovatel prodej těchto vozidel.
Z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání musí být forma zavinění bez pochybností seznatelná. Tento požadavek, vyslovený v některých nálezech Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 46/96, IV. ÚS 589/99), nelze však vykládat absurdně formalisticky tím způsobem, že by forma zavinění měla být vždy uváděna výslovně - např. i tehdy, pokud vylíčení objektivních okolností případu v popisu skutku nepřipouští žádný jiný závěr než o úmyslném zavinění. Také v případě stěžovatele lze ze skutkových okolností uvedených v rozhodnutí policejního orgánu jednoznačně dovodit, že stěžovatel, pokud se protiprávního jednání dopustil, mohl jednat toliko v přímém úmyslu.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že v řízení, jež předcházelo rozhodnutí soudu o vazbě, nebyl stěžovatel seznámen s důvody, proč je uvalení vazby navrhováno. V projednávané věci nelze přehlédnout, že stěžovatel byl policií zadržen dle §75 tr. řádu poté, co se delší dobu skrýval a muselo být po něm vyhlášeno pátrání. Z protokolu o výslechu stěžovatele v postavení obviněného plyne, že stěžovatel a jeho obhájce byli seznámeni s návrhem státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby ze všech tří zákonných důvodů dle §67 tr. řádu.
Z hlediska dodržení zásady kontradiktornosti nelze vadu vazebního rozhodnutí soudu spatřovat v tom, že orgán veřejné žaloby opomene před soudem jakkoli argumentovat a pouze vysloví samotný návrh s odkazem na obsah obvinění a doposud shromážděný důkazní materiál. Podstatné je, že obhájce stěžovatele dostal a využil prostor před soudem pro to, aby mohl existenci vazebních důvodů vyvracet. Samo rozhodnutí obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby pak dle Ústavního soudu nenese známky libovůle, a to ani z hlediska zásad vyjádřených v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03. "Hrozba vysokým trestem" jako důvod vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu byla v této trestní věci konkretizována značným rozsahem a závažným charakterem trestné činnosti i dalšími okolnostmi případu (skrývání stěžovatele a nutnost policejního pátrání po stěžovateli), na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel se nakonec sám na policii dobrovolně dostavil. K existenci dalších důvodů vazby lze odkázat na podrobné odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu