ECLI:CZ:US:2013:3.US.923.13.1
sp. zn. III. ÚS 923/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. Kateřiny Pancové, t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. 14 To 46/2013-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2012, 15. 5. 2012 a 31. 7. 2012 trestně stíhána pro pokračující zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a pro zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit způsobem popsaným v jednotlivých usneseních o zahájení trestního stíhání.
Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 40 Nt 638/2012-76 byla stěžovatelka podle §68 odst. l tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. řádu vzata do vazby s tím, že se vazba započítává ode dne 14. 5. 2012.
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 17. 12. 2012 č. j. 0 Nt 618/2012-18 rozhodl, že podle §71a tr. řádu se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby zamítá, neboť vazební důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu nadále trvají. Rozhodl též, že podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se záruky za další chování stěžovatelky nabídnuté konkretizovanými osobami nepřijímají, a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá ani písemný slib stěžovatelky, vazba stěžovatelky se nenahrazuje dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nepřijímá ani nabídka peněžité záruky.
Stěžovatelčina stížnost proti tomuto usnesení byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodná zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Praze nevzal v potaz, že je nadále držena ve vazbě, ačkoli to není ve smyslu §72a odst. 1 tr. řádu nezbytně nutné, přičemž neexistují žádné konkrétní skutečnosti, které by důvodnost dalšího trvání vazby potvrzovaly. Soustřeďuje se též k argumentu, že do kategorie zvlášť závažných zločinů spadají jen trestné činy s horní hranicí trestní sazby vyšší než 10 let, a dovozuje, že tomuto názoru svědčí důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 330/2011 Sb., projev tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila v Senátu Parlamentu České republiky dne 7. 10. 2011, systematický výklad trestního zákoníku [srov. §94 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], jakož i teleologická metoda interpretace tohoto předpisu (zakotvení trestných činů se sazbou "1-10 let, 2-10 let a 3-10 let", u nichž lze uložit trest odnětí svobody s podmíněným odkladem, což se neslučuje s jejich posouzením coby zvlášť závažných zločinů).
Rovněž z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 5. 2012, 15. 5. 2012 a 31. 7. 2012, jakož i ze všech dalších procesních rozhodnutí v této trestní věci vydaných, pro stěžovatelku vyplývá, že je trestně stíhána pro specifikované zločiny, a nikoli pro zvlášť závažné zločiny.
Pak platí, uvažuje dále stěžovatelka, že celková doba trvání vazby v trestním stíhání vedeném pro zločin podle §72a odst. 1 písm. b) tr. řádu nesmí přesáhnout dva roky; z doby uvedené v §72a odst. 1 písm. b) tr. řádu připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem, pročež maximální doba trvání vazby v přípravném řízení zde činí osm měsíců. Jelikož byla omezena na osobní svobodě dne 14. 5. 2012, tato doba skončila dne 14. 1. 2013. Stěžovatelka má tedy za to, že je od 15. 1. 2013 držena ve vazbě nezákonně, resp. protiústavně.
Patří se předeslat, že nyní projednávaná ústavní stížnost (sp. zn. III. ÚS 923/13) je v zásadě identická s návrhem zapsaným pod sp. zn. III. ÚS 456/13, který Ústavní soud usnesením ze dne 18. 2. 2013 odmítl coby nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Z hlediska ústavněprávního může být v dané věci posouzena pouze otázka, zda rozhodování obecných soudů (Krajského soudu v Praze a potažmo Okresního soudu Praha - východ) v rámci rozhodování o vazbě nepředstavují zásah orgánu veřejné moci, kterým by mohlo být porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s rozhodnými právními předpisy (zejména příslušnými ustanoveními tr. zákoníku a tr. řádu), resp. aniž by se od nich relevantně odchýlily; v takovém případě nemůže - alespoň v principu - Ústavní soud činit závěr, že řízení je vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasahuje do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Relevantní těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá výlučně v rovině právního hodnocení věci; jde o posouzení, zda do kategorie zvlášť závažných zločinů spadají jen trestné činy s horní hranicí trestní sazby vyšší než 10 let nebo též trestné činy s horní hranicí trestní sazby ve výši 10 let.
Bez ambice hodnotit věcnou správnost stěžovatelkou oponovaného rozhodnutí krajského soudu pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory jím uplatňované nemá za prima facie nesprávné ani z pohledu podústavního práva.
Že ustanovení §14 odst. 3 tr. zákoníku definuje zákonnou trestní sazbu zvlášť závažného zločinu intervalem, do nějž spadají též trestné činy s horní hranicí trestní sazby ve výši 10 let, dokládá již samotný jazykový výklad (srov. termín "nejméně deset let", v kontrastu kupř. s pojmem "nepřevyšujícím pět let" v §314a odst. 1 tr. řádu či jemu obsahově shodným - byť méně přesným - vymezením "do pěti let" v §14 odst. 2 tr. zákoníku). Ze stěžovatelkou připomínaného zakotvení trestných činů se sazbou "1-10 let, 2-10 let a 3-10 let" vyplývá, že trestní zákoník vymezuje případy, kdy trestný čin je v základní skutkové podstatě přečinem a v dalších - kvalifikovaných - skutkových podstatách zločinem, resp. zvlášť závažným zločinem (srov. specifickou konstrukci trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku). S uvedeným nekoliduje odlišná úprava promlčení výkonu trestu podle §94 odst. 1 tr. zákoníku [která z limitů podle §14 tr. zákoníku nevychází ani co do §94 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], resp. ne zcela jednoznačná formulace odkazované důvodové zprávy k novele trestního zákoníku. Určující není ani terminologie obsažená v usneseních o zahájení trestního stíhání, neboť též hovoří-li zákon o zločinu, může podle okolností případu jít i o subkategorii zvlášť závažného zločinu (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 196).
Další námitky proti svému vazebnímu stíhání stěžovatelka neuplatnila, resp. situovala jen do zcela obecné a souhrnné polohy (srov. tezi absence odpovídajících "konkrétních skutečností"), čímž vyloučila jejich praktickou relevanci z hlediska ústavněprávního přezkumu.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu