ECLI:CZ:US:2013:3.US.925.13.1
sp. zn. III. ÚS 925/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 4. července 2013 sp. zn. III. ÚS 925/13 ve věci ústavní stížnosti PD KREDIT, s. r. o., IČ: 29250374, se sídlem Příkop 838/6, 679 63 Brno-Zábrdovice, právně zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Údolní 222/5, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 12 Co 683/2011-44, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se z důvodu formálního nedostatku exekutorského zápisu obsahujícího svolení k přímé vykonatelnosti zamítá stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Okresního soudu v Hodoníně jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 12 Co 683/2011-44 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. března 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 12 Co 683/2011-44, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 43 EXE 1416/2011. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Okresního soudu v Hodoníně a Renáty Zůbkové.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 12 Co 683/2011-44 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. srpna 2011 č. j. 43 EXE 1416/2011-14 tak, že se zamítá návrh oprávněné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na nařízení exekuce na majetek povinné Renáty Zůbkové podle exekutorského zápisu ze dne 13. června 2011 sp. zn. 160 EZ 09/11 sepsaného soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, se sídlem U Tržiště 9, Břeclav, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 457 308 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, denní smluvní pokuty 0,5 % z částky k úhradě ve výši 457 308 Kč (zůstatku této částky) za každý započatý kalendářní den prodlení od 14. července 2011 (včetně) až do úplného zaplacení částky k úhradě (výrok pod bodem I). Oprávněné byla uložena povinnost nahradit soudní exekutorce Mgr. Marcele Petrošové náklady exekuce tak, jak budou vyčísleny v samostatném usnesení (výrok pod bodem II). Oprávněné byla dále uložena povinnost zaplatit povinné na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 79 872 Kč (výrok pod bodem III).
V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Brně uvedl, že k formálním náležitostem, které musí exekutorský zápis obsahovat, patří ve smyslu §79 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, údaj o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků. V případě, že soudní exekutor nezná účastníky, svědky úkonů, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, pak §80 exekučního řádu ukládá, aby mu jejich totožnost byla prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti; nezná-li exekutor tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem. V posuzovaném případě je v exekutorském zápisu sepsaném soudní exekutorkou Mgr. Marcelou Petrošovou dne 13. června 2011 sp. zn. 160 EZ 09/11 uveden údaj, že totožnost účastníků, konkrétně jednatele oprávněné Davida Štauda, byla ověřena dle občanského průkazu č. XXX a totožnost povinné Renáty Zůbkové byla ověřena dle občanského průkazu č. YYY. Takový údaj o prokázání totožnosti účastníků exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti však nemůže být podle krajského soudu dostačující, neboť neodpovídá žádnému ze způsobů uvedených v §80 exekučního řádu. Soudní exekutor se totiž stran průkazů, jimiž byla prokázána totožnost účastníků, omezil pouze na údaj, ze kterého lze dovodit, že šlo o průkazy úřední (občanský průkaz má u českého občana právě tento charakter ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech), neuvedl však již okolnost, zda se jednalo také o průkazy platné (platnost občanského průkazu je omezena - viz §10 a 11 zákona č. 328/1999 Sb.). Pokud tedy exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti neobsahuje jednu z formálních náležitostí podle §79 odst. 1 písm. e) exekučního řádu, pak s ním nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti (oprávněná osoba přichází o výhodu vymoci na jeho podkladě splnění povinnosti bez předcházejícího nalézacího řízení) a takový zápis nelze ani považovat za veřejnou listinu ve smyslu §79 odst. 7 exekučního řádu. Odvolací soud na podporu svého názoru argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. 20 Cdo 1972/2007.
II.
Stěžovatelka namítá, že odvolací soud rozhodl krajně formalisticky, a odňal jí tak možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka si je vědoma toho, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou. S tímto se stěžovatelka ztotožňuje, avšak přístup obecných soudů ke konkrétní náležitosti ověřování totožnosti, resp. kvalitě záznamu o jejím vykonání do zápisu, jak je prezentován napadeným usnesením, je podle jejího názoru nepřiměřeně přísný. Ustanovení §80 exekučního řádu, dle něhož se totožnost prokazuje platným úředním průkazem, byla pokynem zákonodárce exekutorovi, podle čeho má totožnost ověřovat, tedy k jakým předkládaným dokladům, jimiž se účastníci exekutorského zápisu snaží prokázat svou totožnost, má přihlížet a kterými se má řídit. Za jeho splnění exekutor odpovídá a pochybení v tomto směru může vyústit v jeho postih. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 1005/12 (N 23/68 SbNU 281), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná.
Stěžovatelka má za to, že její právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že oproti soudu prvního stupně, který vzal přesně a řádně identifikovaný exekutorský zápis za způsobilý exekuční titul a exekuci podle něj k návrhu stěžovatelky nařídil, dospěl odvolací soud k závěru opačnému.
Stěžovatelka nesouhlasí s čistě formalistickým posuzováním platnosti exekutorského zápisu a namítá, že odvolací soud nepřistoupil k nařízení jednání, v němž by mohl provést dokazování ohledně skutečnosti, zda se účastníci sepisu exekutorského zápisu osobně zúčastnili a zda jejich totožnost byla ověřena dle platného průkazu totožnosti. Nadto stěžovatelka podotýká, že ani samotný soudní exekutor provádějící sepis exekutorského zápisu nebyl vyzván k vyjádření se, za jakých okolností k sepisu exekutorského zápisu došlo a jakých platných úředních průkazů bylo použito při ověřování totožnosti. V předmětném exekutorském zápisu je uvedeno, že "se dostavili účastníci, jejichž totožnost jsem (myšleno exekutor) zjistila z jejich průkazů totožnosti". U označení jednotlivých účastníků exekučního zápisu je pak uveden i konkrétní druh úředního průkazu včetně čísla úředního průkazu, dle kterého byla totožnost účastníka ověřena.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem podle stěžovatelky Krajský soud v Brně extrémní interpretací §79 odst. 1 písm. e) ve spojení s §80 exekučního řádu neochránil práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 17. června 2013 uvedl, že výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné a plně setrvává na závěrech, k nimž dospěl v souvislosti s rozhodováním v předmětné věci. V důvodech pak krajský soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se k dané problematice vyjádřil z hlediska všech aspektů, které považuje za podstatné, a dále také na judikaturu Nejvyššího soudu v rozhodnutí tohoto soudu zmíněnou. S ohledem na uvedené krajský soud navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
Zaslané vyjádření Krajského soudu v Brně neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice a při svém rozhodování k němu nepřihlédl.
Okresní soud v Hodoníně ani Renáta Zůbková se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřily.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je primárně záležitostí obecných soudů. Způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce jsou případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo v důsledku uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí z hlediska ústavní konformity a souladu s principy spravedlnosti na rozdíl od interpretační alternativy jiné. Jak již Ústavní soud také mnohokráte traktoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. V extrémním rozporu s principy spravedlnosti je také přepjatě formalistická interpretace zákona.
V souzené věci dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že pokud jde o průkazy, jimiž byla prokázána totožnost účastníků, soudní exekutor se omezil pouze na údaj, ze kterého lze dovodit, že šlo o průkazy úřední, neuvedl však již okolnost, zda se jednalo také o průkazy platné. Předmětný exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti tak podle krajského soudu neosahuje jednu z formálních náležitostí podle §79 odst. 1 písm. e) exekučního řádu, kterou je údaj o tom, zda se jednalo o průkazy platné, a proto s ním prý nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti a takový zápis nelze ani považovat za veřejnou listinou ve smyslu §79 odst. 7 exekučního řádu.
V nálezu ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 1005/12 Ústavní soud vyslovil, že nemíní zpochybňovat ustálenou judikaturu obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem, která dovodila, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je exekučním titulem jen tehdy, má-li veškeré formální i materiální náležitosti, a pokud některá chybí, vlastnost přímé vykonatelnosti s ním nelze spojovat a takový zápis není ani veřejnou listinou. Avšak přístup obecných soudů ke konkrétní náležitosti ověření totožnosti, resp. kvalitě záznamu o jeho vykonání do zápisu, jak je prezentován napadeným usnesením, je extrémně formalistický. Ustanovení §80 exekučního řádu, dle něhož se totožnost prokazuje platným úředním průkazem, je pokynem zákonodárce exekutorovi, podle čeho má totožnost ověřovat. Za jeho splnění exekutor odpovídá a pochybení v tomto směru může vyústit v jeho postih. Podle Ústavního soudu pouze ze skutečnosti, že v zápisu nebylo uvedeno výslovně, že prezentované doklady jsou platnými úředními průkazy, nelze bez dalšího dovodit opak, tedy že totožnost nebyla prověřena řádně. Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375) Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a ve smyslu nerespektování kogentní normy.
Aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus) - viz též nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57). Uvedené závěry je možné analogicky vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a nelze je označit jinak než jako přepjatý formalismus.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně extrémní interpretací §79 odst. 1 písm. e) exekučního řádu ve spojení s §80 exekučního řádu porušil práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Pro vyhovění tomuto návrhu neshledal Ústavní soud zákonné podmínky. Protože Ústavní soud v předmětné věci rozhodl bezprostředně poté, co obdržel spisový materiál a vyjádření účastníků, nepovažoval za nutné o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí rozhodnout samostatným výrokem.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatelky - vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2012 č. j. 12 Co 683/2011-44 zrušil.