ECLI:CZ:US:2013:3.US.943.12.1
sp. zn. III. ÚS 943/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dimitrije Pandadise, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, AK se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 2943/2010-133, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2010 č. j. 51 Co 548/2009-97 a proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 C 135/2008-65, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 13. 3. 2012 se Dimitrij Pandadis (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v obchodněprávním sporu o zaplacení částky 330 206,- Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce a Libor Antl jako žalovaný.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 3. 2009 Okresní soud v Jeseníku (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl.
Dne 18. 3. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 3. 2009 potvrdil (výrok II), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Dne 18. 12. 2011 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2010 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odvolací a nalézací soud prý ústavně nekonformní interpretací předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu porušily právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Soudy všech stupňů prý interpretovaly normy jednoduchého práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť přepjatě formalistickým výkladem zákonných ustanovení a jejich formalistickou aplikací neposkytly ochranu spravedlivě uplatňovanému nároku. Dovolací soud se nevypořádal s podrobnou dovolací argumentací stěžovatele a opomenul se zabývat jím předestřenou otázkou. Stěžovatel dále polemizoval s právními názory dovolacího soudu a uzavřel, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i tím, že byl opomenut jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními §237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V tomto směru ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní argumentaci.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě nebyl shledán.
K tvrzení o opomenutém důkazu znaleckým posudkem Ústavní soud uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Jelikož ústavní stížnost ve vztahu k odvolacímu soudu v tomto směru neobsahovala jakékoliv konkrétní výhrady, bylo i toto obecné tvrzení posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu