ECLI:CZ:US:2013:3.US.967.12.1
sp. zn. III. ÚS 967/12
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RANDA s. r. o., se sídlem 569 92 Bystré, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 3429/2011-108, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 15. 3. 2012 se RANDA s. r. o., se sídlem Bystré (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 842 723,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 842.723,- Kč, která jí měla vzniknout tím, že její pohledávka za úpadcem VITKA Brněnec a. s. po dobu více jak 6 let nebyla uspokojena v důsledku protiprávního jednání bývalého a současného správce konkursní podstaty, bývalých členů věřitelského výboru i konkursního soudu.
Rozsudkem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 18 C 147/2009-65 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud konstatoval, že dosud nebylo vydáno konečné rozvrhové usnesení, a tudíž je žaloba předčasná, neboť nelze postavit najisto, že žalobkyně nebude vůbec z majetku úpadce uspokojena.
Rozsudkem ze dne 16. 5. 2011 č. j. 68 Co 120/2011-94 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 6. 2010 ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II); ztotožnil se se závěry nalézacího soudu a poukázal na judikaturu dovolacího soudu.
Dne 8. 2. 2012 dovolací soud v záhlaví označeným usnesením dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že ve věci není dán potřebný judikatorní přesah rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání proto posoudil jako nepřípustné; poukázal na své rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 a konstatoval, že v projednávané věci dosud nebylo vydáno pravomocné rozvrhové usnesení a žaloba tudíž byla podána předčasně.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a též článek 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatelka uvedla, že pro posouzení věci mělo být rozhodující již samotné skutkové zjištění, že jako žalobkyně prokazatelně nemůže vůči svému dlužníkovi (úpadci) úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky, a polemizovala s právním názorem obecných soudů, dle nichž byla žaloba předčasná, neboť konkurs na majetek úpadce dosud nebyl skončen a tudíž nebylo vydáno ani konečné rozvrhové usnesení. Poukázala na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 480/2007) a Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 183/03, sp. zn. I. ÚS 74/06 a sp. zn. I. ÚS 2568/07) ve vztahu k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí dostatečně odůvodňovat, kterou se v jejím případě obecné soudy neřídily, neboť se nevypořádaly se všemi jejími námitkami v řízení uplatněnými.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy všech stupňů, založeným na právním názoru vysloveném dovolacím soudem v rozsudku ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dle něhož "v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu."
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
K tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními §237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
Zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. V tomto směru ústavní stížnost kromě konstatování, že "stěžovateli bylo odepřeno, aby se domohl nároku na náhradu škody," neobsahovala jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu