ECLI:CZ:US:2013:3.US.98.13.1
sp. zn. III. ÚS 98/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Langmaiera, zastoupeného Mgr. Danielem Tesařem, advokátem se sídlem Jiráskovo nám. 27, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2012 č. j. 14 Co 302/2012-120, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 4 C 196/2009-102, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. ledna 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 24. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2012 č. j. 14 Co 302/2012-120, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 4 C 196/2009-102, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 po žalované České republice - Ministerstvu vnitra domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou mu v důsledku nesprávného úředního postupu Policie ČR při zákroku dne 19. listopadu 2008. Při zákroku prý policisté jednali hulvátsky a neurvale s okázalým pohrdáním občany, došlo k brutálnímu napadení pokojně demonstrujících občanů, žalobce byl svévolně spoután, ponižujícím způsobem u něj byla provedena osobní prohlídka.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 4 C 196/2009-102 byla žaloba o zaplacení částky 150.000,- Kč zamítnuta (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2012 č. j. 14 Co 302/2012-120 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I). Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu obecné soudy odmítly přiznat náhradu škody (přiměřené zadostiučinění), čímž porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel uvádí, že dne 19. listopadu 2008 se účastnil protestního shromáždění, jehož cílem bylo upozornit na korupční jednání orgánů veřejné moci ČR, konkrétně zaměstnanců Okresního státního zastupitelství v Nymburce. V důsledku své účasti na uvedeném shromáždění byl stěžovatel orgány Policie ČR omezen na svobodě donucovacími prostředky, poté vyslýchán, obviněn a odsouzen za spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zákona a trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zákona. Uvedený odsuzující rozsudek byl následně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2010 sp. zn. 12 To 254/2010 zrušen, věc postoupena k možnému projednání přestupku a poté odložena.
Stěžovatel je toho názoru, že byl v důsledku realizace své ústavně zaručené svobody projevu a práva vyjadřovat své názory (čl. 17 Listiny) protizákonně postižen shora uvedenými opatřeními státní moci. Oba obecné soudy došly k závěru, že stěžovatel projevoval své názory nepřiměřeným způsobem, že tímto bezdůvodně zasahoval do práv a oprávněných zájmů jiných osob (zaměstnanců Okresního státního zastupitelství v Nymburce) a že stěžovateli a ostatním demonstrujícím šlo o to vzbudit určitý rozruch a pozornost. V důsledku těchto skutečností považovaly oba soudy zásah policistů a další postup orgánů činných v trestním řízení za přiměřený a tudíž stěžovateli žádnou náhradu škody (přiměřené zadostiučinění) nepřiznaly.
S výše uvedenými závěry soudů obou stupňů stěžovatel nesouhlasí a má za to, že své názory a postoje vyjadřoval ústavně konformním způsobem. Stěžovatel připomíná, že předmětem projevu stěžovatele byla kritika korupčního jednání představitelů státní moci, tj. kritika jednání, jež je v rozporu s demokratickou formou vlády.
Stěžovatel namítá, že postupem Městského soudu v Praze došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť tento soud se vůbec nevypořádal s řadou argumentů obsažených v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. dubna 2012 č. j. 4 C 196/2009-102; stěžovatel ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, v odůvodnění rozsudku se nevypořádal se skutečnostmi uváděnými stěžovatelem jako žalobcem. Dále stěžovatel namítal, že soud prvního stupně nezjistil úplně skutkový stav věci, neboť ignoroval důkazy stěžovatelem navržené k prokázání rozhodných skutečností, dále že soud věc nesprávně právně posoudil, a že porušil právo stěžovatele na řádné, spravedlivé a nestranné rozhodnutí v přiměřené lhůtě atd. S těmito tvrzeními stěžovatele se prý odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci se Městský soud v Praze ztotožnil se soudem prvního stupně, že zákrok Policie ČR vůči žalobci byl v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v platném znění, k nesprávnému úřednímu postupu při zákroku Policie ČR dne 19. listopadu 2008 tedy nedošlo a žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění, tedy není důvodná.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu