ECLI:CZ:US:2013:4.US.100.13.1
sp. zn. IV. ÚS 100/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, AK se sídlem Jeremenkova 1021/70, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 54 Co 298/2012-285 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2011 č. j. 15 P 32/2009-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a porušení práv jeho dcery na rodičovskou výchovu a péči domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o změně výchovy nezletilé A.
Z Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vyplynulo, že nezletilá je na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 5. 2009 ve výchově matky, stěžovatel - otec přispívá na její výživu částku 6 000 Kč měsíčně a s nezletilou se stýká v rozsahu upraveném soudem, často i nad jeho rámec. Otec navrhl střídavou výchovu nezletilé, Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování jeho návrh ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním ústícím v závěr, že tato forma výchovy není v zájmu nezletilé. Soud neshledal změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovy, a v tomto směru vzal v úvahu i přání nezletilé zachovat stávající stav. K odvolání otce Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Odvolací soud v reakci na závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu k rozhodování soudů o střídavé výchově nezletilých dětí [sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), sp. zn. I. ÚS 48/04 ze dne 27. 1. 2005 (N 19/36 SbNU 247)] odlišil, že v projednávané věci nebyla střídavá výchova v zájmu dítěte jednak proto, že si samo přálo zachovat dosavadní model výchovy, a jednak proto, že oba rodiče se nejsou schopni dohodnout na podstatných náležitostech střídavé výchovy; ta by proto pro dítě vytvořila permanentně stresující situaci.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že střídavá výchova by byla možná a nejvíce by odpovídala zájmům nezletilé. Argumentoval svým dobrým vztahem k dceři, stykem i nad rámec stanovený soudem, budováním jejích vztahů s polorodou sestrou a dotkl se i některých závěrů ve znaleckém posudku, kterým, podávaje svoje vlastní vysvětlení, oponoval.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Při posouzení, zda došlo k porušení práv rodiče na výchovu dítěte a jeho péči, Ústavní soud při výkladu ustanovení čl. 32 Listiny přihlíží i k jeho odstavci šestému, podle kterého podrobnosti norem uvedených v předchozích odstavcích (čl. 32 Listiny) stanoví zákon, a k čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého práv uvedených v čl. 32 odst. 1 a 3 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Ústavní soud interpretuje tato ustanovení tak, že práva zakotvená v odstavci čtvrtém čl. 32 Listiny v podrobnostech provádí zákon, jsou však přímo aplikovatelná s výhradou připuštěného omezení formulovaného v poslední větě tohoto ustanovení. Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péče, však neměla v projednávaném případě pro stěžovatele zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně. Tato práva tak nelze interpretovat jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu.
Podstata problému a jádro stěžovatelovy argumentace je tak fakticky zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona o rodině, jak je provedly obecné soudy. Tato ustanovení umožňují soudu, pokud se rodiče nedohodnou o výkonu svých rodičovských práv, aby autoritativně rozhodl sám na základě zjištěného skutkového stavu a rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu rodičovských práv a povinností změnil; při svém rozhodování má však soud povinnost vždy sledovat především zájem dítěte. Ústavní soud proto se zabýval věcí z pohledu ústavně konformní aplikace a interpretace ustanovení zákona o rodině, které na věc dopadaly. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 ověřil, že obecné soudy zvažovaly poměry na straně obou rodičů a jejich nezletilé dcery, zabývaly se otázkou, zda rodiče jsou schopni spolu komunikovat o základních záležitostech nezletilé na takové úrovni, aby střídavá výchova nebyla zdrojem konfliktů, přičemž nalézací soud před svým rozhodnutím provedl řadu důkazů. Po jejich vyhodnocení rozhodl soud prvního stupně o zamítnutí návrhu otce a soud odvolací o potvrzení rozsudku odvoláním otce napadeného; důvody, které je k rozhodnutím vedly, přiměřeným způsobem vyložily. Za tohoto stavu tak nelze obecným soudům z ústavně právního hlediska, tzn. ve vztahu k respektování základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení a otce nezletilé, nic vytknout. Obecně totiž platí, že ani tehdy, pokud je nezletilé dítě svěřeno do péče i jen jednoho z rodičů, nejde o vyloučení práva dítěte na péči obou rodičů, stejně jako není vyloučeno právo rodiče, jemuž dítě nebylo svěřeno, na jeho výchovu a péči, i když za použití jiných forem. Ústavněprávní argumentace stěžovatele porušením čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny je tedy zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces, které je zaručováno kautelami hlavy páté Listiny. Předestřenou argumentaci hodnotil v její podstatě spíše jako nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů v řízení provedených s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve prospěch svého návrhu. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, ale zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 N 34/3 SbNU 257). Pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu, z judikatury Ústavního soudu lze identifikovat, jaká pochybení v tomto procesu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). V projednávaném případě Ústavní soud pochybení mající charakter extrémního excesu obecného soudu neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, konstatování zjištěného skutkového stavu, právní závěry z tohoto zjištění vyvozené, jakož i reakce soudu na uplatněné námitky stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se způsobem, jakým soud hodnotil provedené důkazy a jaké závěry ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, nemůže samo o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte, neboť obecné soudy projev nezletilé a její přání vzaly při svém rozhodování v úvahu. Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů a zda je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů. Tak se také stalo ve věci rozhodnuté nálezem sp. zn. II. ÚS 1206/09, ve které střídavá výchova nezletilého dítěte, ač znalcem doporučena, nebyla nařízena pouze pro nesouhlas matky, který nebyl racionálně odůvodněn, ve vztahu k dítěti postrádal relevanci a tudíž se jevil jako obstrukční, z čehož vyplynulo, že na takovém nesouhlasu nemohly obecné soudy vystavět své rozhodnutí. V projednávané věci však k takové situaci nedošlo. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozsudky obecných soudů nebyly zpochybněny či popřeny zásady v čl. 18 a čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, či identické zásady pro rozhodování o styku rodiče s dítětem podle čl. 4 odst. 1 Úmluvy o styku s dětmi, neboť stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilou a společně s matkou odpovídá za výchovu a vývoj nezletilé a v rámci svých schopností a možností zabezpečuje její životní podmínky nezbytné pro její rozvoj. Skutečnost, že přání stěžovatele, aby měl pro výchovu nezletilé stejný prostor jako matka, nebylo z důvodů vyložených v napadených rozsudcích akceptováno, nepředstavuje v projednávané věci porušení práv stěžovatele či jeho dcery zakotvených v Listině, event. v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Tvrzení stěžovatele o porušení práv nezl. A. podle přesvědčení Ústavního soudu pramení toliko ze stěžovatelova odlišného názoru na celou věc a tím i nesouhlasu se soudním rozhodnutím.
K řečenému dodává Ústavní soud, že všechna práva nezletilé nejlépe zajistí i do budoucna nikoliv rozhodování soudů (včetně rozhodování soudu Ústavního), ale schopnost rodičů dosáhnout v záležitostech týkajících se výchovy jejich dcery alespoň elementární shody. Zdá se přitom, že taková jejich shoda vzdor proběhnuvšímu soudnímu řízení vyloučena není.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 20. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu