ECLI:CZ:US:2013:4.US.1005.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1005/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou ve věci stěžovatelů Mgr. Štěpána Holuba, PhDr. Bohuslava Musila a Luboše Redla, právně zastoupených advokátkou JUDr. Bohumilou Holubovou, Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 21 Co 464/2012-182, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku.
II.
Stěžovatelé vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci na straně žalovaného a s jeho souhlasem poté, kdy podal odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, a to na základě usnesení Městského soudu č. j. 21 Co 464/2012-173 ze dne 7. 12. 2012. Na prvním jednání po tomto vstupu stěžovatelů do řízení, které proběhlo 19. 2. 2013, stěžovatelé v souladu s §118b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), navrhli důkazy k prokázání svých tvrzení. Městský soud návrhy na provedení dokazování zamítl s odůvodněním, že byly navrženy až v odvolacím řízení, a bezprostředně nato vydal rozsudek v neprospěch žalovaného a stěžovatelů. Postupem obecného soudu se stěžovatelé cítí být poškození ve svých základních právech, jež jsou jim garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a splnění zákonných podmínek její projednatelnosti. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 464/2012, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, stěžovatelé vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného (§93 o. s. ř.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 719/2000 ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. IV. ÚS 177/04 ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 979/07 ze dne 16. 1. 2008 a sp. zn. III. ÚS 1759/08 ze dne 24. 9. 2008; rozhodnutí jsou dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ověřil, že žalovaný, na jehož straně se stěžovatelé - jak bylo naznačeno výše - účastnili řízení coby vedlejší účastníci, ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze nepodal. Tím byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovateli nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by stěžovatelé v řízení před Ústavním soudem podporovali ústavněprávní argumentaci žalovaného účastníka, který v řízení před obecnými soudy neuspěl. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalovaného je vyloučeno proti jeho vůli - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, které se dotýká především jeho zájmů (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu zmiňovaná výše).
Tato okolnost (tj. procesní postavení stěžovatelů v řízení před obecnými soudy) se logicky (a pro stěžovatele nepříznivě) promítá do otázky hodnocení jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu, nerozhodoval o odkladu vykonatelnosti (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) ústavní stížností napadeného rozsudku.
Jestliže stěžovatelé podali ústavní stížnost, učinili tak coby subjekt nelegitimovaný, resp. zjevně neoprávněný, v důsledku čehož nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj