ECLI:CZ:US:2013:4.US.1084.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1084/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Obec INVEST s.r.o., se sídlem v Metylovicích 495, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1364/2011-147 ze dne 16. ledna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 9 C 63/2009 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 9 C 63/2009-52 ze dne 11. listopadu 2009 Okresní soud ve Frýdku-Místku uložil stěžovatelce uzavřít se žalobcem Ing. Pavlem Spustou (dále jen "žalobce") kupní smlouvu o převodu pozemků z vlastnictví stěžovatelky specifikovaného znění a náhradu nákladů řízení ve výši 15.614,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 57 Co 65/2010-113 ze dne 7. října 2010 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14.400,- Kč a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.940,- Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1364/2011-147 ze dne 16. ledna 2013 odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.783,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s tím, že dostatečně nevymezila otázku, kterou se měl Nejvyšší soud zabývat jako otázkou zásadního významu, když měla výslovně uvést, že touto otázkou je převod vlastnických práv s tím, že je zde existence veřejného prvku - obce jako jediného společníka s.r.o.
Stran toho, proč stěžovatelka v napadeném rozhodnutí spatřuje porušení svého práva na ochranu majetku, stěžovatelka uvádí, že byla přinucena obecnými soudy převést proti své vůli vlastnické právo k nemovitostem ve svém vlastnictví za okolností, za nichž dle jejího názoru tuto povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené se žalobcem neměla s ohledem na všechny okolnosti a změny okolností, a s ohledem na rozpor tohoto převodu s dobrými mravy. Stěžovatelce tak bylo podle ústavní stížnosti rozhodnutím soudu odňato vlastnické právo k nemovitostem za okolností, kdy se tak nemělo přes uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí stát a vyšší ochrana byla poskytnuta druhé smluvní straně - žalobci.
V další argumentaci pak stěžovatelka podrobněji rozebírá důvody, pro které podle ní žalobě nemělo být vyhověno.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Nejvyšší soud přes to, že stěžovatelka podle náhledu Ústavního soudu žádnou otázku, která by potenciálně mohla činit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, neformulovala, přezkoumal všechny zásadní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a podrobně, přesvědčivě a s četnými odkazy na vlastní judikaturu vysvětlil, proč tyto otázky otázkami zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nejsou.
Pokud jde o další námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti, dle kterých podle názoru stěžovatelky žalobě nemělo být vyhověno, jedná se o námitky směřující do merita věci, kterým se Nejvyšší soud neměl možnost s ohledem na nepřípustnost dovolání zabývat. S těmito námitkami nebo skutečnostmi těmito námitkami dotčenými se však podle zjištění Ústavního soudu řádně vypořádaly soudy prvého a druhého stupně a byť tato rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, konstatuje Ústavní soud, že ani v nich žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu