ECLI:CZ:US:2013:4.US.109.12.1
sp. zn. IV. ÚS 109/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Náměstí 14. října, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1199/2011-4191 ze dne 30. 9. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 To 111/2010-4019 ze dne 16. 12. 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 43 T 15/2003-3756 ze dne 15. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 43 T 15/2003, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem městského soudu č. j. 43 T 15/2003-3756 ze dne 15. 1. 2010 uznán vinným organizátorstvím trestného činu zbavení osobní svobody dle §10 odst. 1 písm. a) k §232 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení probačního dohledu. Stěžovateli byla v této souvislosti uložena povinnost dostavovat se nejvíce jedenkrát měsíčně k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby. Stěžovatel podal proti předmětnému rozsudku odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 To 111/2010-4019 ze dne 16. 12. 2010 zrušil tu část výroku o trestu, dle níž byl stěžovatel povinen dostavovat se nejvíce jedenkrát měsíčně k probačnímu úředníkovi Probační a mediační služby. Ve zbytku zůstal rozsudek městského soudu nezměněn. Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 6 Tdo 1199/2011-4191 ze dne 30. 9. 2011 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu, neboť shledal, že bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů [§265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel napadl rozhodnutí městského, vrchního a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž uplatnil tři okruhy námitek. Za prvé, v hlavním líčení nebyl řádně dokončen výslech svědka Martince a stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, nebylo umožněno položit svědkovi připravené otázky. Za druhé, přestože stěžovatel byl již od samého počátku vyšetřování v některých výpovědích označen za údajného objednatele únosu poškozeného Martince, byl obžalován až dne 27. 6. 2008 a tudíž v průběhu celého vyšetřování a posléze i v průběhu hlavního líčení nemohl dostatečně hájit svá práva, neboť nebyl v postavení obžalovaného. Soud došel k závěru, že se skutek stal a jakým způsobem se stal, ještě předtím, než byl stěžovatel obžalován; stěžovateli tedy bylo znemožněno prokazovat svou nevinu a vykonstruovanost celé kauzy. Za třetí, celé trestní stíhání bylo procesně zmatečné, prolínaly se v něm svědecké výpovědi, které bylo možno použít jako důkaz, a zápisy o výpovědích, které takovou hodnotu nemají a soud s nimi přesto pracoval jako s usvědčujícím důkazem. Stěžovatel rozporoval věrohodnost výpovědí spoluobžalovaného B. a poškozeného Martince, což podpořil odkazem na výpověď spoluobžalovaného Ž.; poukazoval rovněž na skutečnost, že nebyli vyslechnuti jím navržení svědci, ani nebyl proveden důkaz nahrávkou, z níž vyplývá, že poškozený Martinec volal stěžovateli v době únosu a stěžovatel byl v tuto chvíli doma se svými přáteli. Dle stěžovatele soudem dovozený motiv jeho jednání, tzn. zabránění poškozenému v účasti na soudním jednání, neobstojí, naopak z provedeného dokazování bylo zřejmé, že motivem jednání ostatních spoluobžalovaných bylo získání peněžních prostředků. Obecné soudy pominuly, že společně s osobou stěžovatele byly jako osoby, které se na únosu podílely, označeni i pan Malčev, pan Krejza a pan Köhler, avšak nikdo z nich nebyl obžalován. Přímé důkazy, které by stěžovatele usvědčovaly, zcela absentují, a nepřímé důkazy, na něž se obecné soudy odvolávaly, netvoří ucelený řetězec, který by vylučoval pochybnost o jeho vině. Stěžovatel zdůraznil, že obecné soudy při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, a jejich rozhodnutí proto představují ústavně nepřípustnou svévoli, neboť jimi byl uznán vinným trestným činem, ačkoliv nebylo prokázáno, že se trestné činnosti dopustil. Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby svým nálezem rozhodnutí městského, vrchního a Nejvyššího soudu zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla, s výjimkou níže uvedenou, přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
K námitkám uvedenými pod body jedna a dvě ústavní stížnosti, tzn. k procesním nedostatkům vážícím se k výpovědi svědka Martince a ke zkrácení možnosti uplatnění procesních práv stěžovatele v důsledku toho, že stěžovatel byl obžalován až dne 27. 6. 2008, uvádí Ústavní soud následující: V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Jelikož stěžovatel výše uvedenými skutečnostmi, v nichž nyní spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, v řízení před obecnými soudy neargumentoval, resp. uplatnil je až v dovolání, a to mimo rámec zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než považovat jeho ústavní stížnost v tomto rozsahu za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V části, v níž byla ústavní stížnost shledána přípustnou, představovala její jádro námitka nesprávnosti skutkových zjištění a s ní spojená argumentace směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Jelikož úvahám obecných soudů nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat.
Stěžovatel v bodu tři ústavní stížnosti v podstatě zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěl tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu