ECLI:CZ:US:2013:4.US.1093.13.2
sp. zn. IV. ÚS 1093/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti A. S., Vazební věznice, P. O. BOX 5, Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného advokátem Mgr. Přemyslem Hoke, Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. 14 To 13/2013, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení vrchního soudu. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti a přednostní projednání.
Dne 29. 4. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen přípis označený jako ústavní stížnost, směřující proti totožným rozhodnutím obecných soudů. Stěžovatel byl však v tomto případě zastoupen JUDr. Milanem Hulíkem Ph.D. Vzhledem k tomu, že jmenovaný advokát nepředložil plnou moc, na jejímž základě by byl oprávněn stěžovatele zastupovat (přičemž jeho podání bylo značně zkratkovité), považoval Ústavní soud nadále za právního zástupce stěžovatele Mgr. Přemysla Hoke, který plnou moc předložil a na ochranu práv stěžovatele v průběhu celého řízení příkladně vystupoval.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 č. j. Nt 460/2011-711 a sám ve věci rozhodl tak, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestné činy podvodu podle čl. 30 č. 3, čl. 159 č. 4 trestního zákoníku Ruské federace, je při současném přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace přípustné. S tímto však stěžovatel zásadně nesouhlasí a v případě svého vydání se cítí být ohrožen na svém zdraví a životě. Ústavní soud se v minulosti jeho věcí již jednou zabýval, přičemž ve svém nálezu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 dospěl k závěru, že obecné soudy nezkoumaly dostatečně všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohly stát překážkou vydání. Ústavní soud konstatoval, že povinností obecných soudů při opětovném rozhodování bude vypořádat se s otázkou, zda existují určité závažné (zejména humanitární či rodinné) důvody, které by vyústily v nepřípustnost vydání stěžovatele.
Dle náhledu stěžovatele se vrchní soud nevypořádal s dostupnou extradiční judikaturou, obsáhlou důkazní materií týkající se dodržování lidských práv v Ruské federaci, včetně oficiálního stanoviska Ministerstva zahraničních věcí. Stěžovatel poukazuje na to, že na území České republiky žije se svojí rodinou, má zde povolen trvalý pobyt a splňuje podmínky pro udělení státního občanství. Jak nalézací, tak i odvolací soud provedly navržené důkazy toliko formálně. Stěžovatel je od 14. 10. 2011 řádným žadatelem o azyl v České republice. Nelze přitom na něm spravedlivě požadovat, aby se dobrovolně vystavil mučení, trestání, nelidskému či ponižujícímu zacházení. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací vrchního soudu, neboť ten předjímá konečné rozhodnutí o azylovém řízení. Vrchní soud rozhodl ve věci bez veřejného slyšení a zrušil rozhodnutí městského soudu, přičemž nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 353/12. Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud nezkoumal stav trestního řízení v Rusku, kde je extradiční řízení často využíváno jako jeden z nástrojů nezákonného vypořádání se s lidmi. Na problematiku ruského vězeňství upozorňoval i Evropský parlament, neboť podmínky v Ruské federaci se rovnají mučení. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí obou extradičních senátů, tj. městského a vrchního soudu, byla proti němu zaujatá a stranící státním zájmům. Z předložených materiálů je dle něj nepochybné, že jeho obava z vydání do Ruské federace je zcela důvodná. Za současného stavu věci nejsou poskytovány žádné faktické záruky spravedlivého procesu a obava z porušování základních práv a svobod stěžovatele v případě jeho vydání do Ruské federace je zcela reálná.
Přípisem ze dne 14. 10. 2013 doplnil stěžovatel předmětnou ústavní stížnost v tom smyslu, že vedle svého již předchozího návrhu o přednostní projednání věci se domáhal též provedení doplnění dokazování. Stěžovatel předložil další důkazy směřující k prokázání té skutečnosti, že se v současné době snaží v ČR znovu etablovat. Jeho firma EUROFINANCE S. A., s. r. o., realizuje své podnikatelské záměry, pronajal si rodinný dům, kde se zdržuje společně se svojí rodinou. Pro výše zmíněnou firmu si zakoupil automobily a uzavřel některé pracovní smlouvy. Současně předložil potvrzení Všeobecné zdravotní pojišťovny stran zdravotního pojištění. Dále pak předložil potvrzení žadatele o azyl a rybářskou povolenku, kopii řidičského průkazu s platností do roku 2013, žádost o udělení občanství ČR, potvrzení o složení zkoušky z českého jazyka pro tyto účely, potvrzení o přijetí A. S., jako žáka 2. třídy externátní formy studia střední školy při Velvyslanectví Ruska v České republice.
III.
Přípisem ze dne 7. 6. 2013 se k předmětné ústavní stížnosti relativně obsáhle vyjádřil Vrchní soud v Praze, který z části odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud především poukazuje na příslušné výstupy mezinárodních institucí věnujících se monitorování situace v ruské federaci. Stejně tak při posuzování předmětného případu vyšel i z toho, že z důvodu omezení místních vlivů byl zřízen nezávislý federální vyšetřovací výbor, vyčleněný ze soustavy prokuratury. Případné porušení v rozhodnutí citovaných úmluv zabývajících se garancí základních lidských práv a svobod, nelze zaručit v žádném státě. Za podstatné pak vrchní soud považuje to, jak se stát k takovým případům staví. Z vývoje posledních let pak dochází v Rusku podle vrchního soudu ke zlepšení, neboť policisté, kteří překročí svoji pravomoc, jsou trestáni. Stejně tak se vrchní soud ohradil proti tvrzení, že by ve věci postupoval svévolně a zaujatě. Stran důvodnosti trestního stíhání stěžovatele vrchní soud uvádí, že v rámci extradičního řízení tuzemským soudům nepřísluší se touto otázkou zabývat. K námitkám vztahujícím se k fair procesu před vrchním soudem tento odkazuje na příslušná ustanovení trestního řádu, podle nichž ve věci postupoval buď ve veřejném, nebo v neveřejném zasedání. Dále vrchní soud uvedl, že se v rozhodnutí zabýval všemi dostupnými informacemi, které se týkaly poměrů v ruské federaci, což nakonec promítl do svého závěrečného rozhodnutí. Současně nelze opomíjet význam garancí poskytnutých ruskou stranou, která si musí být vědoma, že v případě jejich nedodržení by se vystavovala riziku vzniku případné nedůvěry, což by mohlo v budoucnu vést k nevydávání dalších trestně stíhaných osob.
Přípisem ze dne 9. 9. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena replika stěžovatele k vyjádření Vrchního soudu v Praze, v níž trvá na veřejném ústním jednání před Ústavním soudem. V rámci svého vyjádření stěžovatel shrnuje podstatné skutečnosti z ústavní stížnosti, případně je dále rozvíjí. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že by v dané věci nebyla porušena zásada presumpce nevinny. Všechny ve věci rozhodující instituce opomíjejí, že stěžovatel má od roku 1995 v ČR povolen trvalý pobyt, a to do konce roku 2016. Současně podniká i další kroky k získání českého státního občanství. Jeho rodina s ním žije v ČR s výjimkou jeho pobytu v extradiční vazbě. V souvislosti s hodnocením poměrů v ruském vězeňství odkazuje stěžovatel na Grigorije Paskova, který hovořil na toto téma před Městským soudem v Praze. Stejně tak se tomuto tématu věnoval i prof. William Bowring. Vrchní soud podle náhledu stěžovatele zcela nesprávně uchopil institut extradice, neboť nadřazuje politické zájmy státu nad zájem jednotlivce. Pro naplnění obav z újmy na zdraví či životě jednotlivce je zcela dostačující osvědčení, nikoliv tedy prokázání hrozby porušením mezinárodních lidskoprávních smluv. Postup vrchního soudu považuje stěžovatel za alibistický, a to zejména za situace, kdy se toliko odkazuje na záruky Generální prokuratury ruské federace a slib udělený Českému zastupitelskému úřadu v Moskvě, aniž by se přitom řádně zabýval zprávami Ministerstva zahraničí, tak Evropské komise proti mučení a dalších nevládních organizací. Vrchní soud řádně neuvážil riziko, které stěžovateli v případě jeho vydání hrozí. Ve vztahu k cizímu státnímu příslušníkovi jsou dle názoru stěžovatele české zastupitelské úřady zcela bez reálné šance se cokoliv dozvědět a cokoliv změnit či ovlivnit.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jak plyne již z narativní části, předmětným případem se v minulosti již jednou zabýval Ústavní soud, který dospěl ve svém nálezu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 k závěru, že v souvislosti s extradičním řízením došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Důvodem byla především ta skutečnost, že se obecné soudy nevypořádaly s otázkou, zda existují určité závažné důvody (zejména humanitární, či rodinné), které by mohly odůvodnit nepřípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace.
Při posuzování náležitosti argumentace ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu vzal Ústavní soud v potaz, že jediným důvodem pro kasaci usnesení Městského soudu v Praze byla ta skutečnost, že odkaz na garanci poskytnutou Generální prokuraturou Ruské federace, by měla být přímo součástí výroku o přípustnosti usnesení o vydání. Navzdory tomu, že vrchní soud za účelem prohloubení své argumentace odkázal na de iure neexistující usnesení městského soudu, lze dle náhledu Ústavního soudu napadené usnesení považovat za ústavně konformní. Vrchní soud přistoupil na právní argumentaci obsaženou ve zrušeném usnesení městského soudu s tím, že ji pro účely odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji rozvedl, příp. doplnil.
Vrchní soud se v rámci svého odůvodnění zabýval také užšími rodinnými poměry stěžovatele, přičemž vzal za prokázané, že je v podstatě jediným jejím členem, který se trvale zdržuje na území ČR. Oproti tomu stěžovatel argumentuje změnou rodinných poměrů, neboť si po svém propuštění z vazby v České republice pronajal dům, v němž se toho času s rodinou zdržuje. Z uvedeného je zřejmé, že vrchní soud vycházel z odlišného skutkového stavu, než je ten, který panuje v době rozhodování Ústavního soudu, nicméně tato změna stavu ještě rozhodnutí vrchního soudu protiústavním nečiní, neboť rodina stěžovatele zde nepobývá dlouhodobě a jejich příjezd do ČR byl spíše reakcí na propuštění stěžovatele z vazby. Došlo-li na straně stěžovatele k faktické změně, která by mohla mít za následek jeho nevydání k trestnímu stíhání, nic mu nebrání uplatnit tuto skutečnost v rámci azylového řízení.
Případným vydáním do Ruska by tak neměly být rodinné vazby nikterak narušeny, neboť nelze předpokládat, že by v podstatě během několika měsíců došlo k vytvoření pevných sociálních a kulturních rodinných vazeb. K obdobným závěrům jako soud prvního stupně dospěl vrchní soud i stran zdravotního stavu stěžovatele, neboť jeho onemocnění nebylo shledáno tak závažným a specifickým, aby se mu nemohlo dostat v domovském státě řádné lékařské péče. Vrchní soud se dále zabýval i majetkovými poměry stěžovatele, přičemž zjistil, že obchodní společnost vyžádaného nesídlí na deklarované adrese a podnikatelskou činnost lze tak považovat za zanedbatelnou.
Podrobněji se vrchní soud věnoval především předpokladům naplnění ustanovení §393 písm. k) zákona č. 41/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, pokud je zde důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článků 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 této Úmluvy. Dle náhledu Ústavního soudu lze tyto jeho závěry považovat za ústavně konformní. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu a vrchní soud to v ústavní stížností napadeném usnesení také připouští, že výkon práv obviněných nebývá v Ruské federaci vždy v souladu s výše citovanou úmluvou. Z hlediska Ústavního soudu je však podstatnou ta skutečnost, že případy, kdy došlo k hrubému porušení práv obviněných lze považovat za excesivní, že se nejedná o takový způsob zacházení, jež by měl znaky systematičnosti. Navíc, tyto excesy jsou vnímány za problematické i ze strany Ruské federace, o čemž svědčí i vyvozování odpovědnosti za jednotlivé excesy. Vrchní soud navíc, vědom si závažnosti situace, v níž se stěžovatel nachází, přistoupil ke kasaci usnesení městského soudu v podstatě pouze a jedině z důvodu posílení právního postavení stěžovatele, kdy ve výrokové části nového rozhodnutí konstatoval garanci poskytnutou generální prokuraturou Ruské federace. V souvislosti s uvedeným nelze odhlížet od možnosti kontroly zacházení s vyžádaným českým zastupitelským úřadem. Presumuje-li stěžovatel, že po jeho vydání do Ruska nebude umožněno české straně realizovat kontrolu zacházení se stěžovatelem, jedná se o ničím nepodloženou spekulaci. Není od věci na tomto místě připomenout argument vrchního soudu, podle něhož by se ruská strana v takovém případě vystavovala riziku, že v budoucnu nebudou trestně stíhané osoby do Ruska vydávány. Stěžovatel uvedl celou řadu případů, kdy, ať již vazebně stíhaní či odsouzení jedinci byli v Ruské federaci ze strany státní moci vystaveni krutému a nelidskému zacházení, nicméně za stávajícího stavu řízení nelze dohledat žádné konkrétní indicie nasvědčující tomu, že by tomu mělo tak být v případě stěžovatele.
Vrchní soud vzal v rámci své argumentace v potaz i další materiály od Amnesty International, Úřadu pro demokracii, lidská práva a práci, jakož i informace podané oficiálními českými institucemi - Ministerstvem zahraničních věcí a zastupitelským úřadem v Moskvě. Základní linie, vrchním soudem z předložených podkladů vyvozená, je taková, že situace v ruském vězeňství je sice zatížena celou řadou problémů, nicméně lze dovodit určitý základní standard dodržování lidských práv, včetně zásad právního státu v rámci trestního řízení. Uvedený závěr vrchního soudu lze podle Ústavního soudu považovat za přiléhavý a současně i ústavně konformní.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že si je vědom kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 3 Azs 56/2012 a v souvislosti s ním pak odkazuje na své stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (262/2013 Sb.), z něhož se mimo jiné podává, že v souvislosti s vydáním cizího občana k trestnímu stíhání do zahraničí je třeba vždy zkoumat, zda jeho faktickému vydání nebrání probíhající řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pouze a jedině v případě, že správní a případně posléze i soudní orgány dospějí k závěru, že ve věci neexistují důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany, lze vyžádaného občana vydat do cizího státu. Tento závěr však nebrání tomu, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla vyslovena přípustnost vydání, přezkoumal a rozhodl o ústavní stížnosti směřující proti němu. Do skončení řízení o mezinárodní ochraně, a to včetně přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví, je však dána překážka tomu, aby ve věci rozhodl ministr spravedlnosti o povolení vydání.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl v průběhu řízení o odkladu vykonatelnosti a následně rozhodl bez zbytečného odkladu o věci samé, nerozhodoval již o přednostním projednání věci (§39 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu