ECLI:CZ:US:2013:4.US.111.13.1
sp. zn. IV. ÚS 111/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Bohumila Vrby, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 803/2012-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011 č. j. 17 Co 533/2011-69 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. září 2011 č. j. 6 C 181/2010-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Státního pozemkovému úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 5. září 2011 č. j. 6 C 181/2010-52 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Pozemkovému fondu České republiky (ve smyslu §22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, vstoupil ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 1. lednu 2013, do práv a povinností tohoto účastníka Státní pozemkový úřad, který má v tomto řízení dále postavení vedlejšího účastníka) o zaplacení částky 722 779,20 Kč. Tento nárok odvíjel stěžovatel od skutečnosti, že jeho matce, které byly jako oprávněné osobě vydány v žalobě blíže specifikované pozemky, vznikl zároveň nárok na náhradu za odňatý inventář, který byl posléze uspokojen pouze částečně. Pozemky i uvedený nárok zdědil stěžovatel po její smrti. Následně (v roce 2002) byl sice nucen tyto pozemky na základě pravomocného rozsudku vydat "bližší" oprávněné osobě, než byla matka stěžovatele, přesto měl za to, že jeho zděděný nárok na zaplacení peněžité náhrady nebyl nikým zpochybněn.
3. Důvodem zamítnutí žaloby bylo uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně konstatoval, že nároky na poskytnutí peněžitých náhrad ve smyslu §14, §15, §16 a §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), představují majetková práva, jež se promlčují v tříleté promlčecí době podle §101 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že matka stěžovatele požádala o předmětné peněžité náhrady již v letech 1993 a 1994 a právo na zůstávající část dosud neposkytnutých peněžitých náhrad přešlo na stěžovatele v roce 1995, je zřejmé, že ke dni podání žaloby, tj. ke dni 2. července 2010, tato promlčecí doba uplynula.
4. K odvolání stěžovatele bylo uvedené rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 13. prosince 2011 č. j. 17 Co 533/2011-69. Odvolací soud uznal za relevantní poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002 sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, v němž se tento soud zabýval otázkou promlčení náhrady podle §20 zákona o půdě. Tato náhrada představuje majetkový nárok, který se promlčuje podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, s ohledem na specifika restitučních žalob je však vždy třeba zkoumat, zda uplatnění námitky promlčení není výkonem práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku. O takovouto situaci přitom jde právě v případě, kdy oprávněná osoba při jednáních s povinnou osobou mohla nabýt dojmu, že povinná osoba bude plnit, resp. povinná osoba reálně jednala tak, že bylo možno z toho usuzovat na příslib plnění. Jinými slovy připustil, že počátek běhu promlčecí doby může být výjimečně spojen až s okamžikem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá její nárok plnit. Uvedené však neznamená, že v dané věci nedošlo k promlčení žalovaného nároku stěžovatele. Za situace, kdy stěžovatel byl již v roce 2002 nucen restituované pozemky vydat "bližší" oprávněné osobě podle zákona o půdě a přitom s podáním žaloby o vyplacení náhrad podle tohoto zákona otálel až do roku 2010, není vznesení námitky promlčení vedlejším účastníkem výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ani za předpokladu, že skutečně probíhala jednání na příslušném územní pracovišti pozemkového fondu. Na závěru o promlčení nároku by nic nezměnila ani skutečnost, pokud by byl přípis vedlejší účastnice z 27. června 1995 o tom, že žalobce má vůči žalovanému restituční nároky, považován za uznání dluhu ve smyslu §558 občanského zákoníku, neboť i v takovém případě by promlčecí doba uplynula deset let poté, co k uznání došlo.
5. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 803/2012-84 odmítl dovolání stěžovatele, neboť jej neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb. Ztotožnil se přitom jak se závěrem, že se na předmětný nárok vztahuje tříletá promlčecí doba, tak s tím, že v dané věci uplatnění námitky promlčení neodporovalo dobrým mravům, a to s ohledem na mnohaletou nečinnost žalobce, jakož i spornost uplatňovaného nároku, jež mu s ohledem na ztrátu postavení oprávněné osoby musela být zřejmá již v letech 2001 a 2002.
6. Stěžovatel se domáhá zrušení všech tří uvedených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy při svém závěru o promlčení jeho nároku pominuly tu okolnost, že podle řady (v ústavní stížnosti blíže nespecifikovaných) předchozích rozhodnutí je zjevně nespravedlivé odmítnutí žaloby oprávněné osoby z důvodu jejího podání po uplynutí promlčecí doby, pokud se ucházela o uspokojení svých nároků vůči žalovanému, ale nepodávala proti němu rovnou žalobu. Postavení stěžovatele je přitom naprosto totožné s postavením těch subjektů, ohledně nichž byla v minulosti pro ně procesně příznivá rozhodnutí vydávána. Jako řádný zemědělec se pravidelně zajímal o veškeré možnosti vedoucí k uspokojení svých nároků vůči vedlejšímu účastníku, rovněž v minulosti průběžně docházel na jeho regionální pracoviště v Klatovech i Domažlicích, účastnil se všech akcí, v nichž bylo možno jeho nároků dosáhnout. Žalobu nepodával pouze z toho důvodu, že vedlejší účastník měl ztíženou pozici při uspokojování nároků osob v postavení stěžovatele, pročež nehodlal jeho situaci ještě více ztěžovat a vést spor, který by neměl žádný efekt zejména z toho důvodu, že možnosti k poskytnutí náhrad u žalovaného tehdy objektivně nebyly. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
II.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 181/2010, který si za účelem tohoto řízení vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy opomenutí důkazů, použití důkazů získaných v rozporu s právními předpisy nebo porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jak je však zřejmé již z napadených rozhodnutí, v dané věci se o takovýto případ nejedná.
9. Obecné soudy se náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou promlčení nároku stěžovatele, přičemž vysvětlily, z jakého důvodu nepovažovaly námitku promlčení, kterou uplatnil vedlejší účastník, za odporující dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku. Ve svém odůvodnění rovněž zohlednily relevantní judikaturu, na kterou upozorňoval stěžovatel již ve svém odvolání. Ústavní soud proto neshledal, že by závěry obecných soudů bylo možné považovat za svévolné nebo excesivní, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele. Z tohoto důvodu mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12 února 2013
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu