ECLI:CZ:US:2013:4.US.1117.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1117/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky BULEILA s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 28, zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Synkovská 6, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012 a č. j. 69 Co 352/2012-178 ze dne 5. prosince 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 54 EXE 2356/2012 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením č. j. 54 EXE 2356/2012-19 ze dne 24. dubna 2012 k návrhu stěžovatelky nařídil podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Pavla Zvelebila, místem rozhodování v Praze 1, Navrátilova 666/7 (dále jen "rozhodce") ze dne 27. března 2012 (dále jen "rozhodčí nález") k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 13.721.249,07 Kč s příslušenstvím a nákladů rozhodčího a exekučního řízení proti povinným Š & V STAVEBNÍ s.r.o. (dále jen "1. povinná") a Petru Voleskému (dále jen "2. povinný") exekuci s tím, že povinní jsou zavázáni plnit společně a nerozdílně a provedením exekuce pověřil JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 6, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 270/17 (dále jen "soudní exekutor"). K odvolání obou povinných Městský soud v Praze usnesením č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012 ve vztahu ke 2. povinnému usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce podle rozhodčího návrhu zamítl, uložil stěžovatelce zaplatit 2. povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 121.595,- Kč a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.200,- Kč a následně usnesením č. j. 69 Co 352/2012-178 ze dne 5. prosince 2012 i ve vztahu k 1. povinné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce podle rozhodčího nálezu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit 1. povinné náklady odvolacího řízení ve výši 145.554,- Kč a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.200,- Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud nepřípustně extenzivním způsobem vykládal svoji pravomoc posuzovat otázku platnosti rozhodčí smlouvy, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález a dopustil se nepřípustně rozšiřujícího výkladu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud bezdůvodně neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou k prokázání jejího tvrzení ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy, a dokonce se ani nezmínil, že by takové důkazní návrhy byly vzneseny, přičemž se ani nijak nevypořádal s otázkou jejich neprovedení, a přesto rozhodl v neprospěch stěžovatelky z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy.
Stěžovatelka odvolacímu soudu konečně vytýká, že jí řádně a včas neoznámil vydání usnesení č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012, čímž nepřiměřeně zvýhodnil povinné, kterým vydání tohoto usnesení oznámil a umožnil jim tak postupovat spekulativně ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení. Podle stěžovatelky jsou ale napadená usnesení ve výrocích o nákladech odvolacího řízení nesprávná. Stěžovatelka má za to, že v předmětném případě odvolací soud aplikoval procesní normy týkající se náhrady nákladů řízení způsobem majícím za důsledek zásah do jejích ústavních práv, neboť jeho usnesení č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012 mělo povahu částečného rozhodnutí ve smyslu §152 odst. 2 ve spojení s §167 odst. 2 o.s.ř., a proto vůbec nebylo podle stěžovatelky namístě, aby v něm soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, neboť nešlo o rozhodnutí, jímž se u něho řízení končilo (§151 odst. 1 o.s.ř. a contrario) a 1. povinná vůbec podle stěžovatelky nebyla v řízení zastoupena, a to ani při jednom úkonu - naopak, všechna písemná podání podepisoval podle stěžovatelky její jednatel (2. povinný), nikoli právní zástupkyně, a stejně tak při účasti na ústních jednáních nebyla podle stěžovatelky 1. povinná zastoupena advokátem, nýbrž se jednání účastnila osobně prostřednictvím jednatele.
I kdyby však podle stěžovatelky právní zástupkyně posléze převzala právní zastoupení 1. povinné, nebylo by přípustné, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení, neboť ve věci učinila jediný úkon - účast na jednání dne 5. prosince 2013 a i kdyby nějaký úkon učinila, nebylo namístě o nákladech řízení rozhodnout v usnesení č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012 jakožto částečném rozhodnutí, nýbrž teprve v usnesení č. j. 69 Co 352/2012-178 ze dne 5. prosince 2012, a to v souladu s §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Navíc je podle stěžovatelky ze všech okolností případu evidentní, že převzetí zastoupení 1. povinné teprve poté, co odvolací soud ve vztahu ke 2. povinnému již rozhodl, toto své rozhodnutí oznámil povinným, avšak nikoli oprávněnému, a navíc jednoznačně vyjádřil svůj předběžný právní názor na věc (na jednání dne 3. října 2012), bylo ryze účelové. Proto bylo podle stěžovatelky namístě, aby soud tuto skutečnost (pozdní převzetí zastoupení) posoudil jako okolnost hodnou zvláštního zřetele a ve smyslu §150 o.s.ř. a 1. povinné právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Pokud jde o námitku stěžovatelky stran toho, že odvolací soud měl nepřípustně extenzivně vykládat svoji pravomoc posuzovat otázku platnosti rozhodčí smlouvy a dopustit se nepřípustně rozšiřujícího výkladu příslušné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konstatuje Ústavní soud, že se tak nestalo. Odvolací soud se nezabýval otázkou platnosti rozhodčí smlouvy, nýbrž v souvislosti otázkou pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu se zabýval existencí rozhodčí smlouvy a dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva ve vztahu ke 2. povinnému nebyla vůbec uzavřena, když na předložené listině chyběl podpis 2. povinného, a že ve vztahu k 1. povinnému oprávněný neprokázal pravost předložené rozhodčí smlouvy. Pokud jde o pravomoc odvolacího soudu v exekučním řízená se těmito otázkami zabývat, vyplývá tato pravomoc z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, takže ani nepřípustného rozšiřujícího výkladu této judikatury se odvolací soud nedopustil.
Ani námitky stran včasného neoznámení vydání usnesení č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012 stěžovatelce a nepřiměřeného zvýhodnění povinných, toho, že nebylo podle stěžovatelky namístě, aby v uvedeném usnesení soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, když tak měl učinit teprve v usnesení č. j. 69 Co 352/2012-178 ze dne 5. prosince 2012, a to v souladu s §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., toho, že 1. povinná vůbec podle stěžovatelky nebyla v řízení zastoupena advokátem a že mělo být v řízení rozhodnuto o nákladech řízení dle ust. §150 o.s.ř., neshledal Ústavní soud opodstatněnými. Ústavní soud ze soudního spisu žádné zvýhodnění povinných v souvislosti s oznámením vydání usnesení č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012 nezjistil. Ani skutečnost, že uvedeným usnesením, byť se jednalo o usnesení částečné, bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepovažuje Ústavní soud za zásah do jakéhokoli Ústavně zaručeného práva stěžovatelky, když tímto rozhodnutím se ve vztahu ke 2. povinnému řízení končilo. Podle soudního spisu není pravdivé tvrzení, že by 1. povinná nebyla v řízení zastoupena advokátem, a to ani při jediném úkonu. Toto je patrno již z ústavní stížnosti, kde i stěžovatelka tvrdí, že 1. povinná byla zastoupena pouze při jediném úkonu (a odkazuje na zastoupení advokátem při soudním jednání 5. prosince 2013). A ani tato skutečnost se nezakládá na pravdě. 1. povinná byla zastoupena advokátem ode dne 14. listopadu 2012, kdy byla založena do soudního spisu plná moc její zástupkyně. Ta nepochybně před tím musela převzít a připravit zastoupení a dále se účastnila soudního jednání dne 5. prosince 2012, což představuje dva úkony právní služby. Mimo tyto úkony právní služby navíc dne 26. listopadu nahlížela do soudního spisu. V převzetí zastoupení 1. povinné až po vydání a oznámení konečného usnesení ve vztahu ke 2. povinné nespatřuje Ústavní soud důvod hodný zvláštního zřetele, který by měl vést k aplikaci ust. §150 o.s.ř. a nepřiznání práva na náhradu nákladů (odvolacího) řízení 1. povinné. S ohledem na skutečnost, že převzetí zastoupení 1. povinné následovalo až po vydání konečného rozhodnutí ve vztahu ke 2. povinné, není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu ani skutečnost, že o nákladech řízení ve vztahu k oběma povinným nebylo rozhodnuto v souladu s ust. §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., a to až v usnesení č. j. 69 Co 352/2012-178 ze dne 5. prosince 2012.
Jako důvod pro svůj kasační zásah neshledal Ústavní soud konečně ani skutečnost, že odvolací soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou k prokázání jejího tvrzení ohledně existence a platnosti rozhodčí smlouvy a že se s otázkou jejich neprovedení nevypořádal, přičemž rozhodl v neprospěch stěžovatelky pro neunesení důkazního břemene stran existence platné rozhodčí smlouvy. Pokud jde o 2. povinného, je mimo pochybnost, že rozhodčí smlouva neexistovala, když ani na předložené kopii rozhodčí smlouvy není 2. povinný (za sebe) podepsán (je podepsán pouze jako jednatel 1. povinné), navíc stěžovatelkou uváděné důkazní návrhy byly uplatněny až po vydání usnesení č. j. 69 Co 352/2012-161 ze dne 18. října 2012. Stran 1. povinné pak odvolací uzavřel, že nebyla prokázána pravost rozhodčí smlouvy, když především nebyl předložen její originál, aby mohl být vypracován znalecký posudek ohledně její pravosti, a z důkazů provedených v řízení se dokonce jeví velmi pravděpodobným, že se jednalo o padělek. Je pravdou, že odvolací soud pominul důkazní návrhy stěžovatelky k prokázání existence a pravosti rozhodčí smlouvy, a to výslech rozhodce a Ing. Jitky Kerle. Ústavní soud však s ohledem na celou důkazní situaci dospěl k závěru, že ani potvrzení existence originálu rozhodčí smlouvy ze strany rozhodce (který není znalcem, jenž by byl způsobilý relevantně posoudit, že tento "originál" není falzem), resp. toho, že rozhodčí smlouvu 1. povinná skutečně podepsala (ze strany Ing. Jitky Kerle) by - i s ohledem na osobní angažovanost těchto svědků v celé věci (mimo jiné to, že Ing. Jitka Kerle je manželkou jediného společníka stěžovatelky) - nemohlo vést k závěru, že stěžovatelka existenci, resp. uzavření rozhodčí smlouvy 1. povinnou, prokázala. Ačkoli bylo na místě, aby tyto důkazy byly provedeny, nebo aby se s neprovedením těchto stěžovatelkou navrhovaných důkazů odvolací soud vypořádal, Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem ke svému kasačnímu zásahu nepřistoupil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu