ECLI:CZ:US:2013:4.US.1150.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1150/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Blue Style s. r. o, se sídlem Praha 1, Jindřišská 873/27, IČ: 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem na adrese Praha 4, Na Hřebenech II. 1718/8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012 č. j. 12 Co 360/2012-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. dubna 2013, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012 č. j. 12 Co 360/2012-223 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na vlastnictví majetku podle čl. 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 86/2009 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 23. února 2009 proti žalovanému Pavlovi Dardovi- Turist (dále jen "žalovaný") domáhala zaplacení částky 63 320,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a ušlého zisku. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 18. ledna 2003 smlouvu o obchodním zastoupení, na jejímž základě žalovaný pro ni sjednával a uzavíral cestovní smlouvy s objednateli zájezdů, a to jménem stěžovatelky a na její účet. Dne 18. července 2007 uzavřel žalovaný cestovní smlouvu se zákazníkem, na jejímž základě se měl zákazník zúčastnit zájezdu na ostrov Zakynthos do hotelu Apollon v termínu od 12. srpna 2007 do 23. srpna 2007 za celkovou cenu 63 320,- Kč. Zákazník složil zálohu 50 000,- Kč s tím, že doplatek ve výši 13 320,- Kč bude uhrazen do 31. července 2007. Žalovaný zálohu převzal, avšak poté, kdy klient požádal o předložení pověření k inkasování pro stěžovatelku a platnou pojistku proti úpadku, a žalovaný tyto doklady neměl k dispozici, rezervaci zrušil a zaplacenou zálohu zákazníkovi vrátil. Podle tvrzení stěžovatelky ji žalovaný neinformoval o odstoupení od smlouvy, stěžovatelka nadále zájezd rezervovala, zákazník se se však dne 12. srpna 2008 nedostavil k odletu, čímž odstoupil podle čl. 6.2 všeobecných podmínek od smlouvy a stěžovatelce vzniklo právo na zaplacení stornopoplatku v plné výši zájezdu. Započíst stornopoplatek stěžovatelka nemohla, neboť žalovaný zaplacenou zálohu vrátil zákazníkovi. Žalovaný se v průběhu soudního řízení bránil tím, že neměl aktualizovanou smlouvu o obchodním zastoupení, nebyl tak zmocněn k uzavírání smluv o prodeji zájezdů. Zákazník požadoval předložení řádných dokladů, a protože tak nemohl učinit, od cestovní smlouvy odstoupil. O tom pak informoval stěžovatelku e-mailem odeslaným v 14.15 hodin dne l8. července 2007 a následně ji o tom vyrozuměl i dopisem ze dne 19. července 2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 po provedeném řízení rozsudkem ze dne 16. prosince 2011 č. j. 42 C 86/2009-94 žalobě v celém rozsahu vyhověl, když dovodil, že stěžovatelce vznikla škoda ve výši 63 320,- Kč, která sestává z částky skutečné škody ve výši 24 608,- Kč a ušlého zisku, který by získala prodejem zájezdu ve výši 38 712,- Kč.
Na základě odvolání podaného žalovaným Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím celkem částku 48 698,- Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný neporušil žádné ujednání smlouvy o obchodním zastoupení ani žádnou zákonem stanovenou povinnost, naopak postupoval v intencích ustanovení §654 odst. 3 obchodního zákoníku. Stěžovatelka si pak podle závěrů učiněných odvolacím soudem škodu způsobila sama, neboť nevytvořila pro žalovaného podmínky pro řádné plnění jeho smluvních závazků tím, že mu nevystavila plnou moc. K tomu odvolací soud poukázal na to, že stěžovatelka vágním způsobem zpochybnila správnost doručení e-mailu i dopisu žalovaného. Stěžovatelka pak podle názoru odvolacího soudu neprokázala, že odeslala zákazníkovi cestovní dispozice, ani to, že si ověřila, zda v cestovní smlouvě avizovaná záloha byla na její účet poukázána a byl doplacen i zůstatek ceny zájezdu, když zaplacení ceny zájezdu do třiceti dnů před jeho uskutečněním bylo podmínkou proto, aby zájezd byl nadále pro zákazníka rezervován.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud vydal napadený rozsudek, aniž se podrobněji zabýval argumenty stěžovatelky, důkazy které navrhla a výsledky dokazování soudu prvního stupně. Odvolací soud nebyl podle názoru stěžovatelky při vytváření svých úvah a závěrů seznámen se všemi fakty případu a nevypořádal se s četnými argumenty a důkazy předloženými stěžovatelkou a své závěry učinil na základě nevěrohodných důkazů. Stěžovatelka tak napadla důkazní řízení provedené odvolacím soudem s tím, že jeho postupem bylo porušeno právo stěžovatelky na rovnost stran a na nestrannost a nezávislost soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 61/91, I. ÚS 733/01 a II. ÚS 124/97.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Městský soud v Praze přitom své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci odvolacího soudu znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci odvolacím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04, N 39/36 SbNU 427 in http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli, či za porušení rovnosti účastníků, však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají.
Stěžovatelce se nezdařilo doložit porušení jejich ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu