ECLI:CZ:US:2013:4.US.1172.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1172/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Robert Bosch odbytová s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 1661/35, IČ: 43872247, zastoupené Mgr. Stanislavem Janochem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, U Prašné brány 1078/1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. dubna 2013, domáhala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadeným usnesením ve věci žaloby o ochranu autorských práv a proti nekalé soutěži a) stěžovatelky a b) Robert Bosch GmbH (dále jen "žalobci"), Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012 vyzval každého z žalobců k zaplacení soudních poplatků ve výši 992 000,- Kč a 2 000,- Kč, a to do jednoho měsíce. V poučení k usnesení městský soud uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné a nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem prvního stupně zastaveno. Nicméně soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpeční z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit [§9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů].
Oba žalobci pak v podání, které městskému soudu bylo doručeno dne 6. března 2013, namítali nesprávnost rozhodnutí soudu o soudním poplatku a navrhli změnu usnesení ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012 pro tvrzenou nesprávnost. Městský soud usnesením ze dne 7. března 2013 č. j. 66 C 160/2012-102 návrhu žalobců na změnu napadeného usnesení nevyhověl. Žalobci byli k tomu poučeni, že proti tomuto usnesení je odvolání přípustné k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím městského soudu do 15 dnů od jeho doručení. Stěžovatelka pak k ústavní stížnosti připojila odvolání proti usnesení o nevyhovění návrhu na změnu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ze dne 7. března 2013 č. j. 66 C 160/2012-102 datované dnem 2. dubna 2013.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Citované ustanovení je vyjádřením principu subsidiarity, jednoho ze základních principů ústavního soudnictví, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud pak uvedl, že může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti, vydaném v občanském soudním řízení, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. března 2006 (N 56/40 SbNU 547) dovodil, že v případě nevyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku je možno ústavní stížnost podat teprve proti rozhodnutí o opravném prostředku proti následnému usnesení o zastavení řízení; i v případě, že účastník soudní poplatek přes svůj nesouhlas zaplatí a řízení zastaveno není, právní řád poskytuje procesní prostředek, jímž může dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti (§12 zákona č. 549/1991 Sb.), a který je nezbytné vyčerpat. K tomu se dodává, že usnesení vyzývající stěžovatele k zaplacení soudního poplatku samo o sobě není způsobilé zasáhnout do jeho sféry základních práv a svobod, neboť bezprostředně nevyvolává žádné negativní následky (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4265/12 ze dne 19. prosince 2012 in ASPI a http://nalus.usoud.cz) a není konečným rozhodnutím v řízení, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností.
V konkrétním případě stěžovatelka využila možnosti podání návrhu na změnu usnesení ze dne 1. února 2013 sp. zn. 66 C 160/2012 a následně podala přípustné odvolání proti usnesení o nevyhovění návrhu na změnu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ze dne 7. března 2013 č. j. 66 C 160/2012-102. Jak Ústavní soud ověřil z výpisu události v řízení vedeného městským soudem pod sp. zn. 66 C 160/2012 a Vrchním soudem v Praze pod sp. zn. 1 Co 161/2013, bylo dne 2. dubna 2013 podáno ve věci odvolání, které bylo dne 5. dubna 2013 předloženo soudu druhého stupně a u tohoto soudu, tedy u Vrchního soudu v Praze bylo řízení o odvolání zahájeno dne 9. dubna 2013. Je zcela evidentní, že za dané procesní situace by bylo jakékoliv rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo pokud by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Vzhledem k tomu, že v případě ústavní stížností napadeného usnesení se nejedná o meritorní rozhodnutí, nemohlo tak být postupem soudu zasaženo do namítaných základních práv stěžovatelky.
Z těchto skutečností pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. dubna 2013
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka