ECLI:CZ:US:2013:4.US.1227.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1227/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2013 č. j. 68 Co 127/2013-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. dubna 2013, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2013 č. j. 68 Co 127/2013-28 s tvrzením, že napadeným usnesením byla zasažena jeho ústavně garantovaná práva a svobody podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 13 odst. 3, čl. 14 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. února 2013 č. j. 10 Nc 1503/2013-6, kterým soud prvního stupně rozhodl, že předběžné opatření nařízené usnesením téhož soudu ze dne 7. května 2012 č. j. 10 Nc 2910/2012-9, trvající do 7. června 2012, prodloužené usnesením ze dne 8. června 2012 č. j. 10 Nc 2910/2012-22 ve spojení a ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2012 pod č. j. 68 Co 330/2012-47, trvající do 7. listopadu 2012, naposledy prodloužené usnesením pod č. j. 10 Nc 2910/2012-65, trvající do 7. února 2013, se prodlužuje o dobu tří měsíců do 7. května 2013 (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč (výrok II.), vyslovil, že stěžovateli se nevydává soudní úschova vedená u zdejšího soudu, přijatá dne 18. května 2012, a to svazek klíčů (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba prodloužit trvání nařízení předběžného opatření spočívající v opuštění a nevstupování do společného bydlení, jakož i jeho bezprostředního okolí, a zdržení se setkávání, nežádoucího sledování a obtěžování žalobkyně ze dne 7. května 2012 z důvodu zájmu na ochraně života, zdraví a lidské důstojnosti žalobkyně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy, které rozhodly o opakovaném prodloužení předběžného opatření, porušily jeho namítaná základní práva zakotvená v Listině. Stěžovatel je veřejně označován za pachatele násilných činů a vystěhován z domova, přičemž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. ledna 2013, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, dosud nenabyl právní moci. Stěžovatel má za to, že při vydání předběžných opatření nebyly splněny všechny požadavky, které stanoví zákon, neboť trpí vážnými nedostatky v odůvodnění, které v případě tohoto druhu předběžného opatření musí být více než precizní (§76b odst. 4 o. s. ř.). Předběžná opatření totiž podle názoru stěžovatele pouze akcentují určité skutečnosti, které však nejsou vůbec prokázané a s ohledem na presumpci neviny na nich nelze založit vydání předběžného opatření. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ve stěžovatelem napadeném usnesení, se jedná o rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy) a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je Ústavní soud však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy i při rozhodování o předběžných opatřeních, postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu. Ústavní soud je v takovém případě oprávněn se tedy jen přesvědčit, zda jsou důvody pro vydání předběžného opatření vůbec dány, a zda obecné soudy při rozhodování o předběžném opatření postupovaly stanoveným zákonným postupem (srov. kupř. nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01; N 178/24 SbNU 327 a usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III.ÚS 394/01; U 10/25 SbNU 379, in http://nalus.usoud.cz). K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. I na vydání předběžného opatření jsou pak kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Tyto okolnosti je obecný soud v rámci řízení o nařízení předběžného opatření povinen zvážit, což se v daném případě stalo.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu Městského soudu v Praze při vydání napadeného rozhodnutí.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu řízení a polemika stěžovatele s rozhodnutím jak Městského soudu v Praze, tak i Obvodního soudu pro Prahu 4. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných tímto soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci odvolacího soudu znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soud učinil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť tento na nyní posuzovaný případ nedopadá.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení plné moci, kterou stěžovatel zmocnil zastupujícího advokáta, jež stěžovatele zastupuje i v řízení před obecnými soudy, k zastupování před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu